Asi jste ten příběh už četli. Je to pořád stejná historie. Člověk hledající studnu. Začne kopat na jednom místě, dokope se tři sáhy pod zem, nic. Začne kopat jinde, dokope se tří sáhů a zase nic. Opět popojde o kus dál a začne znovu, znovu tři sáhy a hovňajs – tedy zase nic. Prostě ať kopne, kam kopne, všude se zastaví po třetím sáhu a stále stejné nic. Pak se vrátí k první jámě, jednou kopne a voda začne tryskat.

Proč vám vyprávím zrovna tenhle příběh na Běžecké škole? Vždyť tady přeci o žádné kopání nejde. Ale opravdu NEJDE?

Kdysi jsem si byl zaběhat se svým velmi dobrým kamarádem. Nemohu říci nejlepším, protože jsem šťastný člověk, mám hodně dobrých kamarádů, opravdových kamarádů, takových kamarádů, že by jim přišlo zatěžko, kdybych je označil za svého nejlepšího kamaráda. Ne proto, že by jím být nemohli, nebo nechtěli, ale zkrátka proto, že vědí, že ve chvíli, kdyby začali mít potřebu být mými nejlepšími kamarády, už by se něco v našem vztahu zkazilo, protože každý z nás je naprosto jedinečný a každý z nás přináší a dává těm ostatním tu svoji jedinečnost. Tak proto není žádný z mých kamarádů, ale nesmím zapomenout ani na kamarádky, protože těch mám taky spousty – NEJLEPŠÍ. 

Tak tedy byl jsem si zaběhat z jedním ze svých nejlepších kamarádů, povídali jsme si o životě a o běhání, taky o čem jiném by si dva chlapi při běhu mohli povídat, že jo? A tak jsme v našem hovoru zabředli až k jeho velkému snu. Tím snem bylo zaběhnout si jednou Bostonský maraton. Tomu snu už obětoval mnoho. Nadřel se v tréninku jak pes. Vyzkoušel už řadu zaručených tréninkových metod – nebudu je vyjmenovávat, i proto, že mezi nimi byly samozřejmě i moje. Ale ani jedna jej nedovedla k jeho vysněnému cíli – limitu, který musí splnit ve své věkové kategorii, aby si vydobyl privilegium postavit se na start Bostonského maratonu.

Asi už začínáte tušit, proč na začátku byly ty studny. Jasně, uhodili jste hřebíček na hlavičku. Každá ta studna představuje jeden tréninkový model. Vůbec neříkám, že by se měl vrátit na začátek – tedy ke mně, že jedině já, moje metoda je ta nejlepší a správná, která ho dovede k cíli. Takhle domýšlivý jsem nikdy nebyl a Bůh ví, že nikdy nebudu, protože s tréninkem je to stejné jak s běžeckými botami, každému sedí něco jiného. Proto taky nemá cenu trénovat podle tréninku olympijského vítěze či mistra světa, protože ti mají úplně jiné podmínky k tréninku, jiné fyzické předpoklady, jinou motivaci, zkrátka těch proměnných je celá řada a ty všechny musí trenér a tréninkový plán, který danému člověku postaví, akceptovat.

Myslím si, že kdyby se ten kopáč vrátil k jakékoliv dřívější jámě a měl trpělivost kopat v ní až do chvíle, kdy začne voda tryskat, našel by vodu ve všech. Někde dřív, někde později, ale našel. 

Tím říkám toto:

Vrátím se ke svému kamarádovi a jeho cíli. Jeden rok poctivě trénoval podle jedné tréninkové metody – neuspěl, nebo ne až tak zcela. Nebral v potaz, že úspěch v maratonu – v životě, je podmíněn řadou okolností (náš zdravotní či psychický stav, počasí, hydrostatický tlak, místo, kde běžíme…). Z těchto okolností můžeme ovlivnit ty, co se nás bezprostředně týkají, a i ty jen zčásti, ty co jsou mimo nás, tak s těmi už neuděláme vůbec nic. Takže, co logicky uděláme? Změníme tréninkovou metodu. Změníme jedinou věc, kterou ovlivnit můžeme. Můžeme mít kliku a příště uspějeme. Můžeme, ale musíme – tohle slovo nemám rád, ale prostě lepší neznám, takže znovu – musíme této metodě věřit, že ona je ta pravá a jediná a přivede nás k cíli. Pokud při dalším neúspěchu opět všechno svedeme na metodu a začneme zase podle jiné, dostaneme se do začarovaného kruhu hledání a nenalézání. 

Psal jsem to už mockrát, MOC SPĚCHÁME a to nás stojí SPOUSTU ČASU, asi to je ale náš úděl, protože my – člověk si vymyslel čas a stal se jeho otrokem. Zase ta nelogičnost, člověk si něco vymyslí a pak se stává TOHO otrokem. 

Chceš-li být králem, staň se žebrákem – to je paradox. Buddha sestoupil z trůnu a stal se žebrákem. Mahávíra odešel z paláce a stal se žebrákem – oba rozuměli Lao-c´emu. A s Buddhou se dnes nemůže srovnávat žádný vládce. Buddha se stal opravdovým králem.- OSHO – Tři poklady TAO.

S tím úplně nesouhlasím a dodávám, že stejné to bylo u Ježíše, který odešel ze světa, vzdal se toho nejcennějšího v životě člověka – vzdal se života, aby dal život všem a stal se tak tím, za něhož ho posměšně označili – stal se KRÁLEM – opravdovým králem.

Výše uvedenou citaci OSHA naleznete v kapitole pojednávající o paradoxu, kde se mimo jiné píše: „Existuje jeden jemný paradox: jakmile všechno opustíte, náhle se toho všeho stanete pánem. Neočekávaně, nenadále. Člověk vlastní jen ty věci, kterých se vzdal. Je to nelogické, žádná matematika vám tu nepomůže. Máte jen to, čeho se vzdáte. Věci, na kterých lpíte, nejsou vaše, protože kdyby byly opravdu vaše, proč byste na nich lpěli?“

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž jako, že CÍL MÁ MNE. A právě v životě se tak často chováme. Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl. Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout. Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko. 

Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.

Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až pak mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě! Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastnou cestu a hlavně – NEKLIČKUJTE!

Tady mělo mé zamyšlení skončit. Mělo, ale vzal jsem do rukou knížku, abych svou duši napojil dalšími slovy a to jsem neměl dělat, protože jak ta slova na mě mluvila, cítil jsem, že pokud je nepošlu hned dál, bude mému zamyšlení chybět to nejpodstatnější, budou mu chybět právě ta slova, co měla být přidána. Nuž tedy, tady jsou:

Zaslechne pravdu a už skrze samostatné zaslechnutí jí porozumí – porozumí skrze zvuk. Nevyužívá k tomu své inteligence, ne, to by od sebe poznání odsunul; pravdu chápe celá jeho bytost, ne jen jeho intelektuální část. Jeho duše, mysl a dokonce i celé jeho tělo vibruje novou, dosud nepoznanou hudbou. Vstoupil do něj nový tanec. Od té doby nebude onen člověk už nikdy takový, jako byl dřív. Nemůže být stejný, začala nová cesta. Nyní se nedá dělat nic jiného, než se po ní vydat. Doslechl se o světle a zatím žije ve tmě: dokud nedojde ke světlu, není pro něj odpočinku, cítí hluboký neklid a nespokojenost. Ví, že existuje jiné bytí, a dokud ho nedosáhne, nebude mít pokoj, nikdy nebude doma. Ať se nachází kdekoli, slyší za svými dveřmi stálé, neodbytné volání z neznáma: slyší ho, když se probudí, slyší ho ve spánku, slyší ho ve snech. Slyší ho když snídá, když je na procházce, když nakupuje, slyší ho všude, i když je mezi lidmi – toto volání ho už nikdy nepřestane pronásledovat.- OSHO – Tři poklady TAO

Já ještě dodávám: „slyší ho, když běží – toto volání jej nepřestane již nikdy doprovázet…, jakmile jednou člověk nahlédne směr své cesty, zahlédne semínko pravdy, zaseje ho, bude jej trpělivě zalévat, tak? Tak se možná dočká i sklizně.