Každý cíl člověk nejdříve zahlédne jako velmi vzdálenou siluetu něčeho, o čemž nemá přesnou představu, co to je. Pak se začne k tomu neznámému krůček po krůčku přibližovat, až začne rozeznávat nejdříve matně, pak stále zřetelněji obrysy předmětu svého zájmu.

V tuto chvíli záleží velmi na naší odvaze, neboť ve chvíli, kdy začneme zcela zřetelně vnímat velikost svého cíle, může nás tato velikost ochromit a my raději sejdeme z přímé cesty a začneme kolem svého cíle kroužit, abychom jej poznali ze všech stran.

To není dobrá cesta, neboť cíl, jakmile „vycítí“ naší nedůvěru, se začne maskovat, tu za pomoci mraků, tu za pomoci světelných paprsků, mlhy, prachu v ovzduší.

Zkrátka naše nedůvěra v něj jej urazí, a stejně jako my se neodvážíme se k němu více přiblížit, abychom s ním splynuli v jedno, on se nám nedá nikdy celý poznat.

Taky proč by to dělal. Naproti tomu, když však svůj strach překonáme a vydáme se ke svému cíli přímo, přijme nás, jako bychom byli jím samým a už nikdy nebudeme JÁ – TY, ale MY! 

Obkroužení Karlovarského kraje

Nejdříve byl nápad: obkroužit Českou republiku od Severu k jihu a hned na to druhou stranou od jihu na sever. No jo, ale to teď dělá spousta lidí, navíc už jsem to absolvoval při svém druhém oběhu České republiky jako závod.

Tak jinak, řekl jsem si: co to udělat tak, že postupně oběhneme společně s Pepou, protože běžet to celé sám až takový introvert nejsem, všechny kraje České republiky a tím jako puzzle i celou Českou republiku.

Karlovarský kraj se nabízel jako první. Nebyla to rozhodně žádná sranda, znamenalo to uběhnout a ujít za 7 dní a 8 hodin 420 kilometrů a nastoupat celkem 7406 metrů a to je ten náš kraj nejmenší mezi kraji všemi.

No, jestli mi vydrží zdraví a fyzická kondice, mám do osmdesáti let co dělat. Tak mě a Pepovi držte palce!

Foto: Martin Stolař