Od sto čtyřicet kilového pořízka ke sto dvanácti kilovému maratonci
Od dětství jsem byl veden svými rodiči ke sportu. Vystřídal jsem toho mnoho – fotbal, karate, judo, střelba atd. U žádného sportu jsem moc dlouho nevydržel. Možná i díky mé vrozené lehké lenosti a většímu apetitu (v patnácti letech 115 kg).
Vytaženo z archivu Běžecké školy, kde vyšlo 24.6.2017 a příběh se stal Romanovi Pálovi
Zhruba ve 3. ročníku průmyslovky (rok 2001) jsme se s kamarády přihlásili do hokejbalového týmu. Hokejbal je podobný hokeji, akorát se nebruslí, ale běhá, hraje se s balonem místo puku, jinak výbava a pravidla jsou podobná. Po pěti odehraných sezónách jsem přešel k méně aktivnímu sportu, a tím byla posilovna. Ale z hokejbalu mi asi zůstaly základy běhu.-:) U posilování jsem vydržel dodnes, ale už jen s vlastní vahou.
Prošel jsem i fází, kdy jsem pomohl růstu svalů i nepřirozenou cestou. Nabral jsem přes dvacet kilo. Ručička váhy ukazovala 142 kg. Síla šla nahoru, tahal jsem velké váhy a krásně si ničil klouby, šlachy apod. Takto jsem se ničil asi 6 let.
S věkem přichází i rozum a já jsem dospěl k závěru, že jen tahání železa k ničemu nevede, a začal jsem se ohlížet po něčem jiném. Zakotvil jsem u boxu. Měl jsem k němu blíž, jelikož můj bratr byl profesionální boxer supertěžké váhy. Nutno říci, že nejúspěšnější v ČR. Boxu jsem též věrný dodnes. Během přípravy na mé pouhé čtyři zápasy s bilancí dvě výhry a dvě porážky jsem začal pravidelně (asi jedenkrát týdně) běhat.
Žádné dlouhé trasy, maximálně půl hodinky. Během příprav na zápasy tělesná hmotnost klesala, ale stále byla kolem 120 kg. Po posledním zápase, kdy jsem si zlomil ruku vlastní hloupostí, jsem usoudil, že tudy moje sportovní cesta nepovede. Opět jsem hledal, co dalšího vyzkoušet, kde bych nebyl omezován místností, pomůckami atd. A tak jsem zakotvil u běhu.
V první řadě jsem ve svých 30 letech přestal kouřit po dvanácti letech (jedno z mála dobrých rozhodnutí v životě). I když jsem před tím občas běhal, nikdy jsem nic nečetl o technice běhu, dýchání, držení těla, různorodosti tréninků, tepové frekvenci, VO2max apod. Začal jsem krátkými běhy do pěti kilometrů třikrát týdně a většinou se snažil vždy zaběhnout co nejrychleji. Asi po třech měsících jsem dostal telecí nápad, že by bylo fajn zkusit půlmaraton. Ukecal jsem bráchu, aby do toho šel se mnou a přihlásil nás na Runczech půlmaraton České Budějovice. Cíl zněl jasně, dát to pod dvě hodiny. To, co jsem zažil během závodu, se mi vrylo do paměti navždy. Závod jsem si protrpěl a nebýt mého bratra, který měl v té době kondici jak hrom, tak bych to asi v půlce vzdal. Brácha povzbuzoval mě i ostatní okolo, užíval si běh a já jen počítal kroky do cíle. Nakonec z toho byl čas 1:56, ale byl jsem zralý na kapačku. Přesto, že jsem byl po prvním půlmaratonu zničený, rozhodl jsem se běhu věnovat a prožít jednou závod tak, jako si to užíval můj brácha. V tomto roce jsem už absolvoval jen Pražskou 10 (r. 2013).
Následující rok byl pro mě jen běháním jen tak pro sebe v lese, málokdy asfalt. Bylo super bydlet nad Prokopským údolím. V tomto roce jsem si střihnul jen dva závody a to Ústecký půlmaraton a opět Pražskou 10.
Rok 2015 byl zlomový rok. Změna bydlení, ukončení vztahu a hlavně zájem o běh. Začal jsem číst všemožné články o běhu, porovnával zkušenosti s ostatními. Běh se pro mě stal životem. V hlavě mi uzrála myšlenka, že když jsem dal už dva půlmaratony, tak jsem určitě schopný dát i maraton, v tom nebude takový rozdíl. Óóó, jak jsem byl naivní. Začal jsem trénovat podle nejlepšího vědomí a svědomí. Koupil super drahou obuv, která to určitě odběhne za mě, kompresní podkolenky a další vymoženosti ke zvládnutí závodu. Prostě maratonský nováček, co koupí úplně vše. J První maraton jsem protrpěl, jelikož jsem od začátku nasadil rychlé tempo a po dvaceti pěti kilometrech už jen zpomaloval. Na třicátém pátém kilometru náraz do zdi. Naštěstí jsem se to doslova rozchodil. Konečný čas 4:48, bolel mě celý člověk, ale ten nával emocí byl neuvěřitelný. Brečel jsem štěstím. Ten den jsem si řekl, že tohle už v životě NE. Druhý den jsem začal přemýšlet o dalším ročníku a u té myšlenky zůstal. Na podzim jsem se registroval na další ročník 2016. A opět trénink dle sebe a individuálně. Výsledek naprosto stejný jako rok před tím. Rychlejší rozběh, ke konci zpomalení, náraz opět do zdi, jen čas byl o trochu lepší 4:24. Během tohoto maratonu jsem zaregistroval skupinu kolem Miloše Škorpila a chvíli běžel s nimi. Po maratonu jsem začal sledovat stránky Běžecké školy. Podle článků a knížek od Miloše jsem se začal opět učit běhat. V létě jsem se přihlásil na kemp do Františkových lázní a pod dozorem běžeckého guru nasával všechny informace. Na kempu jsem se domluvil, že se zúčastním maratonu s Milošem pod 4.
O několik měsíců později začala příprava na Pražský maraton 2017 s dalším čtyřiceti spoluběžci. Připadal jsem si trochu jako profík. Laktátové testy u Mirka Toušky (skvělá úroveň a přístup), tréninkový plán na tělo, včetně TF a druhů tréninku. Každý z naší skupiny si při dodržování plánu určitě sáhnul na dno. Ale všichni jsme se hecovali a podporovali. Během přípravy jsem zažil i závod nabitý emocemi. Pražský půlmaraton s lidmi z naší skupiny. Všichni jsme běželi pod organizací RWTTC, která pomáhá handicapovaným dětem a jejich rodinám. Běželi jsme pro Hynečka Skůru a i s ním. Zážitek ze závodu se mi vryl do paměti nadosmrti. V životě jsem krásnější a emotivnější závod neběžel.
Před maratonem proběhl ještě zátěžový test u Mirka a na základě výsledků jsme dostávali zprávu od Miloše, kdo a jak na tom je a na co má. V mé zprávě stálo, že prý jsem na tom fyzicky nejlépe ze všech a mám na to běžet na 2:50. Reakce byla, jestli se Miloš náhodou nezmýlil. Což se nestává a jak se říká: Maminka a trenér mají vždycky pravdu. Miloš se nemýlil a překlep to nebyl.
Sedmého května 2017 byl onen den „D“, kdy se měla zúročit půlroční námaha v tréninku a zjistit, jestli ze mě bude sto dvanáct kilo vážící a sto devadesát pět centimetrů měřící maratonec pod čtyři hodiny. V devět hodin ráno odstartováno a čtyřicetihlavé stádo se žlutými tričky kolem Miloše se vydalo v ústrety 42,2 kilometrů. Prvních pět kilometrů jsem dal s partou a potom jsem se odpojil a zkusil to rozběhnout rychleji. Předem jsem si stanovil hranici 3:45, na 2:50 jsem se necítil a v hlavě nevěřil. Trasa ubíhala, několikrát jsem se potkal s fandícími kamarády a rodinou. Nějaký čas jsem běžel s Jirkou Trnkou, ale ten mi utekl asi na dvacátém pátém kilometru a já začal lehce tuhnout. Od třicátého druhého jsem se cítil bídně. Všechno mě začalo bolet, v hlavě malý červík, že to nedám pod ty čtyři hodiny, žaludek stávkoval a nechtěl už nic. Naštěstí jsem veškeré nesnáze zvládl a od třicátého sedmého kilometru už to šlo tak, jak mělo a začal jsem si už pomalu vychutnávat atmosféru. Když se objevila Pařížská, měl jsem po těle husí kůži. U cílové rovinky jsem si plácnul s rodinkou a pak už finiš. Výsledný čas 3:50:57. Splněno. Po doběhu se většina z nás potkala v zázemí u občerstvení. Sdíleli jsme dojmy a pojmy. Na rozloučenou nám Miloš řekl, že od teď nám to bude běhat. A opět měl trenér pravdu. V následujících sedmi týdnech jsem si dvakrát vylepšil čas na půlmaraton – 1:39:07 České Budějovice, a 1:36:27 Lednice.
Běhání se stalo mým hnacím motorem života. Díky běhu jsem začal měnit styl života od stravy, pohledu na svět okolo sebe, svůj charakter, atd. Díky běhu jsem poznal nynější životní partnerku a budoucí maminku našeho potomka (ještě nevíme, co to bude) a doufám, že i manželku. Běh mi přináší zatím do života jen radost, díky němu jsem poznal spoustu nových lidí a míst nejen v Česku. A vím, že i hromotluci jako já mohou běhat a prohánět „vychrtliny“:-) a dokonce je občas i porazit. Chce to jen chtít a zvednout se!