Otázka, kterou jsem nikdy nedostal. Běháte víc jak šedesát let, může vás to ještě bavit?
Máte pravdu, tu otázku dostávám poměrně často, ale jak se člověk vzdaluje počátku svého života na Zemi, tak se začátek otázky mění a kladná odpověď se stává čím dál nepochopitelnější.
Vždyť přeci “změna je život” a vy to svým, nyní již více než šedesátiletým, trváním na tom, že vás to pořád baví, popíráte.
Ale upřímně, dělali byste něco, co vás nebaví, šedesát a více let?
Takže, když se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, dojde vám, že ta otázka je úplně mimo mísu, nebo hrnec, jak je libo.
Pravdou je, že moje běhání se léty měnilo.
Když jsem začínal, tak to byla spíše hra a možnost dělat něco společně s kamarády.
Pak přišlo období, kdy mě běhání a trénink udržovalo v kondici, kdy jsem díky závodům poznával nová místa, kam bych asi bez nich nikdy nezavítal.
Později, cca okolo čtyřicítky, jsem se zamiloval do ultra, neb osud tomu chtěl, abych se stal prvním mistrem Československa v běhu na 24 hodin. Shodou okolností však i posledním.
Pak zas osud chtěl, abych se od ultraběhu odpoutal a začal pomáhat jiným nacházet kouzlo běhání.
To mě naplňovalo patnáct let až natolik, že moje vlastní běhání šlo stranou, a před deseti lety ho začalo nahrazovat posilování.
Pak přišla partička z Baroko maratonu na nápad, uspořádat v Konstantinových Lázních šestidenní.
Tenhle závod mě vždy lákal, ale účast na něm znamenala vyjet mimo republiku, tak jsem ho nikdy neběžel.
A teď to bylo konečně doma, dokonce jen cca 50 km od domova. Je jasné, že podobná příležitost se ani v šedesáti pěti neodmítá.
První účast byla spíše osaháváním, jak na to.
Pak se však vrátila tréninková rutina a já po létech, kdy jsem se věnoval tréninku a pomoci jen druhým, jsem začal hledat cestu, jak trénovat coby senior, sám.
Takže ano, běhání mě pořád baví, možná nejvíc v mém životě, a to i přesto, že na časy a výkony, které jsem běhal jako mladý, nemůžu ani pomyslet.
A dost možná je to i právě proto, neboť se nemusím stresovat tím, že nenaplním svá očekávání.