Kdože je takovým tvorem, který by rád působil na druhé jako otevřené údolí a přitom na ně působí jak kalná voda? Podle všech indicií je takovýmto zvířetem na celé zemi zvíře jediné – člověk. Až zase vyběhnete na svou dlouhou trasu vedoucí přírodou, popřemýšlejte o tom.

Takový je mudrc. Neproniknutelný jak vířící kalná voda. Mísí se se vším bez zábran, protože pro něj čistota i nečistota, dobro i zlo, veškeré dělení zmizely. Pro něj existuje jen oceánské kosmické vědomí. Ježíš v domě prostitutky nebo Ježíš v domě jeptišky – pro Ježíše v tom není rozdíl, jde spát. Obě jsou jen jinou podobou téhož. Nikdo není čistý a nikdo není nečistý, veškerá dualita zmizela, je překročena. Mudrc žije v jednotě, proto se také volně mísí se vším, co přichází. Neexistují pro něj žádné bariéry. OSHO – Tři poklady tao

Nehodnotit, žít, to je to, oč tu běží. Nehas, co tě nepálí, tím se řídí mnozí. Je to obdoba téhož, nebo je to každé o něčem jiném? Jak a kde!

Nehodnotit – žít – tady jde spíš o to, nehodnotit druhé, všímat si svých démonů, toho, s čím jsme nespokojeni sami u sebe, než toho, co nás pálí na druhých. Jednak jim tím nepomůžeme a pak, což je důležitější, budeme sít na vyprahlý úhor. Skálu ani to nejživotaschopnější semínko neprorazí a nepřinutí k životu. Leda! Leda že, leda že byste to udělali jinak! Prostě nehodnotili, nekritizovali, ale šli vlastním příkladem. Půjdete-li vlastním příkladem, máte větší šanci cokoliv na zemi změnit. Bohužel, vlastní příklad představuje být aktivní – něco se sebou dělat, a to kolikrát bolí. 

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě. Ta jediná je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne sem i ono semínko. Nyní už má ale z čeho žít, prach a listí mu dodají živiny, ochrání jej proti vysušení a tak vyroste krásný strom, nebo nádherná květina a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody. 

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse. Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se si šáhnout na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili. Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Právě jsem se probudil z jednoho dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě naplňovala, napájela a posilovala poslední dva roky. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ani ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, já stoupám ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední rok jsem se jen stále točil v kruhu. 

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné, ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přesvědčit k něčemu, co sám tak dosud necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ale, co by to bylo za „Pyrrhovo“ vítězství, kdyby k tomu nedošel sám? Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že já jsem to chtěl, nebo zda to udělal proto, že on to tak chtěl.“ 

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Můžete mi věřit – nechat druhé dělat chyby, aby poznali, aby pochopili je snad to nejtěžší, co člověk v životě může podstupovat. Vždyť i Ježíš nechal kohouta nejdříve třikrát zakokrhat, aby Petr poznal, že je jen slabým člověkem, nechal Jidáše, aby ho zradil, aby měl sílu dokonat svou cestu. Nechal je padnout na dno, aby na nich mohl postavit svůj odkaz, byť tím odkazem neměla být církev, ale víra v život, to „věčný“ už si zase někdo přidal.

Omlouvám se, že dnešní moje nedělní zamyšlení bylo trošku hlubší, pro někoho méně stravitelné, takže to odlehčím alespoň tím, že vám předvedu, jak to v praxi vypadá, když zloděj křičí chyťte zloděje.