Outsider – cesta z bezvýznamnosti k objevení sebe sama

Býval jsem malý, všemi přehlížený, dokud jsem se neztratil. Tedy, alespoň já si myslel, že to tak je. Ostatně odmala jsem byl introvert a snažil se spíš, aby mě druzí neviděli, než abych na sebe nějak upozorňoval a byl všem na očích. Ostatně tohle mi zůstalo dodnes, ačkoliv to tak nevypadá.

Když mi byly čtyři roky, matka s otcem si mě odvezli na Slovensko, kam je zavedla práce. Matka byla mzdová účetní, otec montér, oba pak zaměstnanci Škody Praha.

V roce 1958 je práce oba zavedla do Sniny, kde se stavěl dřevokombinát. Zatímco oni pomáhali budovat socialismus, já chodil do školky, kde jsem nikomu moc nerozuměl, brzy jsem však pochopil, že nejlépe zapadnu, když budu neviditelný.

S nikým jsem nemluvil, když se mělo jíst, tak jsem jedl, když se šlo na vycházku, poslušně se držel lana určeného k tomu, aby se nikdo neztratil, když se šlo spát, šel jsem si lehnout.

Pozdě odpoledne mě vyzvedla Mariánka, starší dívka odnaproti, a odvedla mě k nim domů, kde si mě pak večer vyzvedla máma.¨

Dokonale jsem zapadl a všichni byli spokojení, dokud mě nenapadlo, když jsem neviditelný, opravdu zmizet.

Vždy jsem miloval přírodu. Oba rodiče, když byli mladší, byli skauti, a tak (i když to nebylo časté, v té době se pracovalo i v sobotu, tak na výlety zbývala jen neděle, pokud se tedy nedoháněl plán) jsme občas vyrazili společně do Vihorlatu, pohoří rozprostírajícího se poblíž.

Byly to moje nejkrásnější chvíle strávené s rodiči, co si pamatuji. Toulali jsme se po kotároch, otec mě učil chytat pstruhy jen tak do ruky, péct je nad ohněm. Škoda, že jich bylo tak málo.

I to však stačilo ovlivnit mou dětskou duši toužící po dobrodružství.

Takže žádný div, když jsem jednoho dne v době poledního klidu využil své neviditelnosti a vzal roha, abych zmizel do hor, tedy do lesů za řekou Cirochou. Vody v ní bylo i malému klukovi po kolena, takže přebrodit se na druhý břeh nebyl žádný problém.

Čas při pozorování broučků lezoucích po zemi, ptáků létajících v oblacích, vyplašených zvířat, slunce plujícího po obloze…plynul.

Á, a kurňa, došlo mi, když se stíny prodloužily a slunce začalo zapadat.

A kurňa to bylo, protože nedlouho po tom, co jsem ze školky zmizel, to soudružky učitelky zjistily a začaly mě hledat.

Největší frmol začal, když nějaký strýco řekl, že mě viděl u vody, u níž však stopa končila, jako by se po mně voda zavřela. Takže, když jsem se brodil zpátky, jakýsi žandár mě viděl a odvedl domů, kde se pásek vesele roztančil po mém pozadí.

Sice to bolelo, ale na druhou stranu - ten zážitek z odpoledne stráveného v divočině, a taky pocit, že i když to tak vypadá, tak úplně neviditelný nejsem, a že i když mámě s tátou piju někdy krev, tak mě mají rádi, stál za těch pár červených jelit.