Pandemie obezity je jen špičkou ledovce problémů, které dnes ještě nikdo nevidí, nebo vidět nechce
Někdo ty lidi rozhýbat musí. Aby mohli politici vůbec začít uvažovat o změnách nastavení sociálních a zdravotních systémů, protože tak, jak jsou nastaveny nyní, se nedají z dlouhodobého hlediska ufinancovat, musí přijít ten požadavek zdola.
Registruji, že v poslední době vzniká stále více iniciativ mluvících o tom, že jediným řešením je přivést lidi k co nejčastějšími pohybu.
Ne ke sportu, ale k obyčejnému pohybu, prostě ukázat jim, že třeba obyčejná, nejlépe každodenní dvaceti, či třicetiminutová procházka je lepší a pro jejich zdraví prospěšnější, než ládování se léky na všechny možné neduhy.
Jasně, bude to ještě dlouhá cesta, než nás dole bude dost na to, aby to vyvolalo změnu v myšlení lidí a pak i politiků, ale pokud si budeme říkat, že teď není ten správný čas, jsou tu důležitější problémy, tak nejspíš už za pár let nebude co řešit.
Sociální a zdravotní systémy, nejen u nás, ale celosvětově se zhroutí a bude to takové tsunami, že současné zdražení energií, plynu a dalších komodit je proti tomu letní bouřka.
Takže přemýšlejme, ale hlavně začněme konat, dokud je čas. A protože já jsem zastánce pomalého, avšak vytrvalého pohybu, tak jsem se rozhodl s tím pohybem zespodu začít hned – a když to nezvládneme všichni spolu, tak nikdo.
Pandemie obezity
To, co se před pár lety zdálo jako velká fantazie tvůrců románů sci-fi, je dnes skutečností.
Když člověk před 20 roky potkal obézního člověka, byla to výjimka. V pondělí jsme s Danou při přestupu v metru obézní nebo s nadváhou počítali, a byla jich skoro polovina z těch, které jsme tam potkali.
To, jak rapidně stoupá počet obézních lidí, není jen jejich problém, ale velmi brzo bude problémem nás všech.
Obezita s sebou nese ohrožení cukrovkou, vysokým krevním tlakem, invaliditu způsobenou tím, že ti lidé brzy nebudou schopni sami chodit, rakovinu, cirhózu jater, psychické problémy…
Zvyšující počet lidí, kteří díky zdravotním problémům nemohou pracovat, je jen částí problémů.
Dalším problémem je, že tito lidé nebudou schopní se o sebe plně postarat, tudíž budou potřebovat ošetřovatele. Co nastane, až počet lidí, kteří se o sebe nebudou schopni postarat, převýší počet těch, kteří se o ně postarat budou moci?
Kde vezmou firmy zaměstnance, kde vezme státní správa úředníky?
Roboti asi všechno neobslouží!
Nabízí se, že všechnu manuální práci budou dělat roboti, ale i ty musí někdo obsluhovat. A kdo bude plnit státní kasu (státní kasy)? Roboti plat nedostávají, tím pádem jsou osvobození od daní a placení sociálního a zdravotního pojištění.
Jak je vidět, hezky se ty problémy na sebe nabalují.
Přijde vám to příliš apokalyptické?
Pokud se něco v myšlení lidí nezmění a lidé se nezačnou pravidelně hýbat, tak se to může stát docela brzy realitou.
Pro začátek nabízím dvě řešení:
- Lékaři budou ke každému léku předepisovat adekvátních počet minut chůze, aby jim to za den hodilo alespoň 30 – 45 minut pohybu.
- Můj roční tréninkový plán, který postaví na nohy i zaryté odpůrce sportování.
Takže, řečeno s králíky z klobouku: vstávat a cvičit!
P.S. Omlouvám se, že tohle moje zamyšlení není moc pozitivní, ale to je prostě život.