Poběhlík

Co tu pořád tak pobíháš, to si nemůžeš chvilku sednout jako normální člověk? No, já bych hrozně rád, ale jakmile si sednu, tak jsem celý nesvůj, jakoby mě to, na čem sedím, pálilo do zadku. Tak se radši zvednu a běžím.

Ale abyste si nemysleli, že musím pořád běhat, to ani náhodou, klidně z běhu přecházím do chůze, dokonce jsem schopný se z plného běhu zastavit a pokochat se pohledem na to, co si kochání zaslouží – východ či západ slunce, rozhled do krajiny, mraky nad hlavou, třpyt vodní hladiny, rozkvetlá louka, oči koloucha…, prostě těch důvodů, proč se zastavit a jen tak zírat, vlastně jen tak lelkovat, je spousta.

Co mě také dokáže zastavit v letu, je to, že už nemohu propadnout dech, když jsem před tím zčistajasna dostal nápad běžet tryskem. 

Podobné nápady většinou mám, když se mi něco podaří, když mám velkou radost, takovou radost, že mi až vyhrknou slzy a brečím jak želva, nebo prostě vylétnu jak střela a běžím, dokud mi dech stačí. Pak se zastavím, vydýchám a užívám si plnými doušky štěstí.

Prostě poběhlík.