Existuje jedna základní pravda. Jestliže ji ignorujeme, odsuzujeme tím bezpočet nápadů a skvělých úmyslů k záhubě: že totiž ve chvíli, kdy se člověk něčemu definitivně odevzdá, začíná jednat Prozřetelnost. –  W. H. Murray

Snít, přát si, je první krok, který pouze nastartuje motor pohánějící náš člun, jímž míníme vyrazit do dálav, tam kdesi za horizontem.

Ještě však musíme učinit druhý krok – a sice vzít do ruky kormidlo a to nasměrovat ho do směru, kde tušíte náš cíl.

Bez prvních dvou kroků bychom nevypluli, přesto třetí krok je neméně důležitý, možná nejdůležitější, znamená mít plnou nádrž, která nám umožní plout tak dlouho, dokud se ke svému cíli nedoplavíme.

Tou plnou nádrží je naše plné odevzdání se naši cestě, našemu poslání. Kdo má před očima jen vidinu cíle, kterou představuje třeba to, že by měl rád něco, co má druhý a není ochotný a schopný „obětovat“ tomu vše, možná dosáhne vítězství, ale jeho chuť mu nejspíše brzo zhořkne nebo zkysne, přestože v první chvíli saje ze sladkých hroznů.

Snít, mít přání je moc dobrá věc, ale usilovně si za nimi jít je mnohdy nepředstavitelně těžké, ale neznám lepší pocit, když se na konci té dlouhé cesty můžete ohlédnout zpět a za sebou vidíte kvetoucí zahradu, plnou barev, vůní a života těch, kterým jste na své cestě pomohli. Je to jako třeba v té pohádce o princi, který šel najít ženu pro svého krále a při tom pomohl mravencům, rybě a sokolovi, a za odměnu pak dostal darem napít se živé vody a porozumět řeči všech živých tvorů. 

Běžet po své cestě je skvělé, ale vidět kolem sebe běhat tolik lidí, jímž běh přináší radost z nabyté svobody a volnosti, to je nad všechny dary světa.