Přichází čas dupačů
Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem.
Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě.
Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.
Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě. Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.
Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.
Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.