Proč to děláš? Protože můžu!
Nikdy jsem nebyl velkým plánovačem, který by týdny či roky měl naplánováno, co chce v životě vykonat. Spíš to mám tak, že ráno vstanu, nebo těsně před tím, než vstanu, mě něco napadne, a já jdu a udělám to.
Možná i proto má mnoho lidí dojem, že jsem v životě nic neudělal, nic nedokázal, protože za tím nejsou vidět dny, týdny, měsíce, roky odříkání a tvrdé práce.
Ono to tam ve skutečnosti všechno je, ale není to vidět, protože při tom nepadám na hubu.
Proč to tak vypadá?
Nevím, jen uvažuji.
Nejspíš proto, že za tím není vidět neustálý boj se životem.
Není tam vidět, protože já se životem nebojuju a nikdy jsem nebojoval. Není to tam vidět, protože já žiju, raduju se, že můžu a nemyslím na to, co by bylo, kdybych nemohl.
Asi to je to: TADY a TEĎ.
Často vidím lidem v očích otázku: proč nejsi ve svých sedmdesáti jedna letech jako ostatní, proč nežiješ ze vzpomínek, proč jsi kurňa pořád tak aktivní, proč nám ničíš naše kruhy – zavedené zvyklosti?
Protože můžu.
Protože kdybych nežil tak, jak žiju, kdybych se přestal hýbat, tak bych umřel.
Umřel bych nejdříve v hlavě a pak by se přidalo i tělo. Ale já mám své tělo rád, mám rád život, těším se na každý nový den, těším se z každého dne, těším se na to, co ten den budu dělat…
A vlastně když zabloudím do těch vzpomínek, měl jsem to tak, mám to tak celý život. Nevzpomínám si na žádný den, kdy bych ráno vstal a říkal si: ach jo, to zas bude den.
A o tom to nejspíš bude, o radosti, o touze poznat, co se skrývá za zrcadlem, o čem právě rozmlouvá malý princ s liškou, co zrovna prožívají malí divoši, tuláci po hvězdách, co je možné najít v žitě, nebo jaké by to bylo běžet s Milarepou, mlčet a při tom si sdělovat věčnou pravdu, že: život běží, dokud běží, a že konec je ve chvíli, kdy se zastaví - a do té doby, než ta chvíle nastane, je třeba být v pohybu.
Tak a teď už víte, proč to dělám.