Prostě běžím a jsem

Na co tak pořád myslíte, když běžíte? Běžíte za lidská práva, za práva zvířat, za práva stromů, za práva hromů, za práva věřících, za práva bezvěrců? Co se vám honí hlavou, když běžíte?

Jo, proč já pořád běžím cestou svou, ne jinou, když už jsem běžel a bloudil skoro všude, kde se dalo? Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu?

Bůh ví, a jenom on, proč jsem pořád v běhu, proč mi běh tak učaroval, že mě stále zcela naplňuje a pomáhá mi běžet životem pořád dál a při tom mít energii na všechno kolem sebe, na všechny kolem sebe.

Spousta otázek a žádná odpověď. Proč však hledat odpovědi, když člověk může žít, aniž by se trápil, co by chtěli o něm jiní znát, vždyť nejdůležitější v životě je, najít odpovědi na svoje otázky, hlavně na to první Proč? Proč jsem tady?

Narodil jsem se do doby, kdy se kalila rudá ocel, do doby, kdy in bylo pracovat pro blaho všech, ale popravdě jsem do téhle doby nějak nezapadl. Možná proto, že jsem se narodil jaksi nepatřičně, nebyl jsem plánovaný. Prostě jsem se tady ocitl, protože si to vesmír přál a nějak mě sem musel propašovat.

Možná proto jsem už jako malý utíkal od lidí do lesů a hor, a to přesto, že na druhou stranu mě to vždy táhlo k člověku. Tohle mě nějak zůstalo po celý život, ten vnitřní rozpor být sám – být s člověkem.

A tady se dostávám k odpovědi na otázku: „Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu, Řeka Zorbu“?

Pokládám se víc za Forresta, neboť mi imponuje jeho zaměření na cíl. Pokládám se víc za Feidippida, protože jsem vždy obdivoval schopnost obětovat se.

Pokládám se víc za Millarepu, protože mě fascinuje jeho životní příběh, to, že dokázal v sobě porazit Kaina, ale nestal se Ábelem, protože věděl, že tak by se příliš vzdálil člověku a on chtěl být člověku vždy nablízku, stejně jako jeho učitel Marpa, který pil a miloval ženy, aby mohl zůstat u svých žáků.

Pokládám se více za Emila Zátopka, protože setkání s ním mi vnuklo myšlenku učit člověka milovat běh. Pokládám se více za Abebe Bikilu, protože se nikdy nevzdal a to ani tehdy, kdy ne svou vlastní vinou ochrnul.

Pokládám se za Řeka Zorbu, protože miluju jeho živelnost a nespoutanost.

Nepokládám se ani za jednoho z výše uvedených mých hrdinů, ani se jim nesnažím v ničem vyrovnat, a to z jednoduchého a prostého důvodu.

Na každém z nich totiž miluji něco jiného a tak se snažím „to něco“ zabudovat do své schránky, kterou jsem byl obdařen při svém narození, a vytvořit tak člověka, který nejvíce odpovídá představě o dokonalém člověku, přičemž vím, že nikdo nikdy nemůže být dokonalý, neboť v tu chvíli by z něj vyprchalo lidství.

Člověk je totiž od svého zrození odsouzen k hledání a ve chvíli, kdy najde poslední odpověď na otázku Proč?, uskuteční se, odplouvá.

Stejně tak ale odchází z tohoto světa ve chvíli, kdy přestane hledat, aniž by našel, co hledal, zkrátka proto, že jeho touha po hledání umřela. 

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, co jsme chtěli, co jsme si všichni přáli před 30 roky, a zkusit to začít konečně naplňovat. Nikdy totiž není pozdě na změnu!