Sen, nikdy neztrácej naději

Znáte to? Připomíná vám to něco? Právě jsem se probudil z dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě dlouhou dobu naplňovala, napájela. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se však vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, stoupám, ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední dobou jsem se jen stále točil v kruhu.

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné. Ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přemluvit k něčemu, co sám tak necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit!

Ne, protože to by bylo Pyrrhovo vítězství, kdyby k tomu nedošel sám. Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že jsem to chtěl já, nebo zda to udělal proto, že to tak chtěl on“ něco zlomí a ten druhý to udělá sám.

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.