Poté, co mu přišel dopis od mámy, že jim shořel dům a ona žije v chudobinci … „Pak mi přišel ještě jeden dopis, ve kterém stálo: Vážený pane Gumpe, gratulujeme vám k výhře nového vozu Pontiac GTO, který obdržíte, jestliže obratem zašlete přiložený objednací lístek, jímž se zavazujete k odběru nádherné mnohasvazkové encyklopedie uvedené na obrázku a zároveň i každoročně doplňované ročenky, a to po zbytek života, za cenu pouhých 75 dolarů ročně. Hodil jsem ho do koše. K čemu by hergot idiotovi byla encyklopedie? Kór když nemá řidičák.“

• Dopis od poručíka Dana: „Milý Forreste, promiň, že jsem neměl čas se s Tebou před odjezdem rozloučit. Doktoři se rozhodli strašně rychle a než jsem se nadál, už jsem byl na cestě, ale požádal jsem je, aby mi dovolili napsat Ti alespoň pár řádek, protože jsi se ke mně choval velice hezky. Mám takový pocit Forreste, že tě čeká významná změna, a že se něco stane, co Tvému životu dá docela jiný směr, a ty tu šanci nesmíš propásnout a musíš ji popadnout za pačesy. Když o tom teď zpětně přemýšlím, uvědomuju si, že se Ti občas, zejména když ses usmál, objevil v očích takový zvláštní pohled, jakýsi prchavý záblesk čehosi, o čem se domnívám, že představuje onu prapříčinu lidské schopnosti myslet, tvořit, být.“
• Pokračování dopisu od poručíka Dana … „ Tahle válka není nic pro Tebe kamaráde, a pro mě ostatně taky ne, i když já už jsem z ní venku a Tobě se to časem určitě také podaří. Nejdůležitější otázkou ovšem zůstává, co budeš dělat dál? Vůbec si totiž nemyslím, že jsi idiot. Podle měřítek jakýchsi testů či mínění hlupáků možná do nějaké takové kategorie spadáš, ale uvnitř v Tvém srdci, Forreste, jsem zahlédl stejný ohýnek zvídavosti, jakým žhne Tvoje mysl. Nech se unášet příbojem, kamaráde, a využij ho, aby tě donesl, kam chceš, a střes se mělčin a bojuj s víry a hlavně se nikdy nevzdávej. Jsi dobrý člověk Forreste, a máš velké srdce.
• Z návštěvy Číny, kde hrál ping pong. „…byl tam ten jejich nejvyšší Číňan, kterému říkali předseda Mao. Vypadal jako velký starý tlustý Buddha a pak se svlékl z toho jejich pyžama jenom do plavek, a oni prohlásili, že předseda Mao, kterému je skoro osmdesát, tu řeku přeplave a že prý chtějí, abychom to viděli na vlastní oči. Předseda Mao tedy vlez do vody a začal plavat a každý si ho hned fotografoval a všichni Číňani hrozně brebentili a tvářili se strašně pyšně a když byl v půlce řeky tak zastavil a zamával nám a všichni mu mávali zpátky. Za chvilku zamával zas a každý mu zase odpověděl. A potom předseda Mao zamával potřetí a najednou všem došlo, že nemává, ale topí se.“
• Jak lovil Maa … To teda bylo čoromoro! Tenkrát jsem pochopil, proč se říká organizovaný čínský bordel … Nemohl jsem se na to koukat a protože jsem viděl, kde předseda Mao zmizel pod hladinou, sundal jsem si boty a skočil do řeky. Trhnul jsem všechny Číňany, který plavali stejným směrem a doplaval k místu, kde se jsem viděl, že se předseda Mao topil. Kolem kroužila loďka, všichni čuměli do vody, v níž ale stejně nemohli nic vidět, protože byla špinavá jako u nás stoka. Tak jsem se třikrát nebo čtyřikrát potopil a brzo jsem na toho prďolu pod hladinou narazil, tak jsem ho vytáhl a Číňani s ním mrskli do loďky. Když jsme pak odjížděli, řekl mi pan Wilkins: Vy blbe, to vás vůbec nenapadlo, že pro Spojené státy by bylo nejlepší nechat toho hajzla utopit? Já nevím Gump takhle propásnout příležitost, která se vyskytne sotva jednou za život! Takže jsem to zase posral. Ale já nevím, já se fakt snažil.“
• Pár dní po té, co vytáhl předsedu Maa z vody … „Gump, oznámil mi pan Wilkins, ta vaše blbost se nám nakonec vyplatila. Dostal jsem hlášku, že čínský velvyslanec je připravený zahájit rozhovory o znovunavázání diplomatických styků a krom toho Číňani chtějí na vaší počest uspořádat velký průvod středem Pekingu, takže doufám, že se budete patřičně chovat.“
• Po návratu do Států, poté co ho propustili z armády … „Věděl jsem, že by jsem asi měl jet domů, podívat se za mámou, když je v tom chudobinci a vůbec a taky mě napadlo, že by jsem třeba mohl začít lovit ty krevety, abych to v životě někam dotáhl, jenomže při tom jsem pořád tak trošku myslel na Jenny Curranovou, jak je na Harvardu. Odjel jsem autobusem na nádraží a celou cestu jsem marně přemítal, co by bylo nejsprávnější, ale když na mě přišla u pokladny řada, tak jsem řekl, že chci lístek do Bostonu. V životě je holt někdy nutný nedopustit, aby vám ty správný věci stály v cestě.“