Setkání po deseti letech

Obdivuji vás za to, co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii, a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Po dlouhých deseti letech jsme měli s Danou na návštěvě padreho Petra H.

Před těmi deseti lety s námi vedl dlouhý rozhovor před naší svatbou, kdy nám pokládal otázky, které si lidé většinou sami před tímto důležitým krokem nepoloží, i když by měli. Měli proto, že jsou to otázky mířící velmi hluboko pod kůži, a když si je vzájemně nezodpovíte, tak později mohou hluboko uloženy ve vás způsobit, že si přestanete vzájemně rozumět.

Kromě toho, že nás pak na Třech křížcích oddal, naučil nás dívat se na věřící zcela jinak, než jsme se na ně dívali, než jsme ho osobně poznali.

Dívali jsme se na ně, jako většina ateistů, jako na lidi, kteří věří v něco, co není, věří na Spasitele, věří v Boha.

Neměli jsme vůbec potuchu, kolik toho dělají pro ostatní, hlavně pro ty, kteří z různých důvodu sešli na zcestí, nebo se dostali do nesnází. 

Neměli jsme vůbec ponětí, že to nedělají na “příkaz” Boha, ale pouze z lásky k člověku, z lásky k bližnímu svému.

Nechápali jsme to ani z toho důvodu, že moderní doba je už taková, že lidi manipuluje do role “výrobního prostředku”, který je schopný myslet většinou jen na to, jak vydělat co nejvíc, aby byl spokojený, aby uspokojil potřeby své rodiny.

Neříkám, že je to špatné, ale pro život je to málo, protože člověk není nemyslící stroj, je to živý tvor toužící po lásce, toužící po uznání, toužící něco opravdového prožít… a když to nepozná, citově strádá. 

To vede k tomu, že pak strádá i psychicky a fyzicky, až z toho onemocní. Onemocní nemocí odcizení.

O téhle nemoci se nemluví, ale bohužel touto nemocí trpí zejména mladí lidé, a to je velmi nebezpečné, protože ten, kdo touto nemocí onemocní, se odcizí nejdříve lidem a pak sobě, a nakonec to dojde tak daleko, že neví, proč by měl žít.

Když Petr odcházel, doplnil to, co jsem zmínil v úvodu: Obdivuji vás za to co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii – a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Je větší, protože z toho, co děláte a sdílíte, člověk nutně nabude dojmu, že si tak hezky běháte, cvičíte, cestujete… a nemáte vlastně žádné starosti, ale teď vidím, že jich máte spousty, jen se díky svém přístupu k životu s nimi dokážete lépe vyrovnat. Možná i díky tomu, že jste na všechno dva.

A má pravdu, se vším se člověk dokáže lépe srovnat, když na to není sám, a my jsme Petrovi moc vděční za jeho otázky, které nám položil před svatbou, které bychom si sami nikdy nejspíš nepoložili, a možná nebyli dnes tak šťastní a neměli sílu šířit lásku, naději a optimismus mezi ostatní.

Takže jaké z toho plyne poučení? Docela prosté: nezavírejte se do sebe, nesnažte se vyřešit své problémy sami. Vždy se najde někdo, kdo vás vyslechne, možná neporadí, ale mnohdy, aby člověk našel cestu ven ze začarovaného kruhu, stačí vyslovit je nahlas a věci se začnou dít.