Měnění pohybových aktivit je návratem ke kořenům, vždyť ten, co jsme z něho vznikli, chvíli utíkal před tygrem šavlozubým, chvíli kamenoval mamuta, chvíli šplhal do korun stromů, by si vylepšil jídelníček jeho plody, když přišla velká voda, upletl vor či vydlabal kmen a sjížděl prudké vody, nebo když z toho, co stvořil, spadl do vody, jal se zachraňovat holý život plaváním.

Jeho život byl velmi pestrý a náš předek musel být hodně šikovný a pohybově nadaný, aby to všechno zvládl.

Dalo by se říci, že neměl čas, aby chvilku poseděl, a tak ani tělo člověka nebylo „Velkým konstruktérem“ stvořeno k velkému vysedávání.

Když tak praotec a pramáti (dnes už těžko někdo zjistí, kdo to byl) pořád běhali, stalo se, co se stát muselo, přišli na to, že by bylo prima, kdyby mohli občas posedět, a od tohoto nápadu se začíná psát zcela jiná historie.

Zatímco do chvíle, která zrodila myšlenku: „Bylo by fajn občas posedět“ běželo vše v životě člověka v souladu s přírodou, byl zkrátka v pohybu a živý a zdravý, od ní čím dál tím víc vzývá svůj zadek, a ten roste a roste.

S rostoucím zadkem se člověk přestává hýbat ještě méně, vždyť kdo by se s tím zadkem tahal, a tak 21. století by se mohlo, pokud se něco nezmění, jmenovat „století velkých zadků“. Je na čase, dát zadkům na pr… a začít se s nimi tahat a pomalu je zase zmenšovat.