Šťastný ten kdo jednou vyběhne

Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?