Rozpomeň se tedy, že máš vcházet do sebe: neříkám stále, neříkám často, ale aspoň někdy. Všem jsi k užitku: tak spolu s ostatními, nebo alespoň po ostatních, buď k užitku i sám sobě. Svatý Bernard, Úvahy, V. kniha, 5. kapitola

V současném světě je ticho nad zlato a je nám ho všem třeba víc než soli.

Na začátku roku jsem byl pozván k neobvyklé hostině, kde hlavním chodem byly tři dny strávené v tichu.

Ve světě, kde na vás vše a mnozí neustále křičí, něčeho se dožadují, něco nabízejí, případně něčím hrozí, něco nepředstavitelného jakoby z jiného světa.

A ano, pobyt v klášteře je jiný svět, a ano nikdy mě nenapadlo, že někdy tento svět navštívím, ba co víc, budu v něm moci tři dny žít. 

Když jsem dostal někdy v březnu pozvánku zúčastnit se tří dnů v tichu, tak jsem odpověděl: “děkuji za pozvání, vypadá to zajímavě, poradím se doma, dám vědět”.

No a pak to ve mně hlodalo: jó, ne, jó, jó, ne…, až přišel další e-mejl, s tím že jsem prý projevil zájem a jestli jsem nezměnil názor ať o sobě něco napíšu, aby pan Biskup poznal, zda jsem vhodný kandidát.

To už mě bylo blbý nečinit, a tak jsem sedl, něco napsal a poslal.

Dva měsíce se nic nedělo, tak si říkám: “tak jo, asi jsem neprošel”, ale pravdou je, že mi to začínalo být líto.

Pak ale přišla pozvánka na osobní setkání s panem Biskupem, na níž by měl poznat, jestli jsem opravdu vhodný kandidát, protože napsat o sobě může člověk všelicos, že jo?

No, prošel jsem.

A tak jsem se ocitl na tři dny, ještě s dalšími deseti souputníky, v klášteře.

Zadání pobytu bylo: “buď v klidu, nic nemusíš, vše je dobrovolné, chceš jít na modlitby – běž, chceš se toulat po okolních lesích – toulej se, chceš lelkovat – lelkuj.

A tak jsem byl na čtyřech modlitbách, já, který nebyl za předchozích sedmdesát let na jediné, toulání po lese a lelkování mě šlo samo.

Rozhřešení: “ticho léčí, pomalost léčí, tak si dovolte alespoň občas opustit řvoucí svět, zůstat v tichu a pomalu nechat proudit čas a události kolem vás a být jen pro sami pro sebe.