Stalo se to v jeden pátek, jeli jsme s Pomalým Pepou do Stožce. Mezi Dolním Žandovem a Starou Vodou, v úseku častých dopravních nehod, nás málem sestřelil, jinak to nejde napsat, protijedoucí debil. Nebylo to ani v nepřehledném úseku, kdyby koukal na cestu, tak nás musel vidět, ale on „zaslepen“ svou jedinečností, se jal předjíždět malý náklaďák cca 50 metrů před tím, než my se dostali na jeho úroveň. Strhnul jsem to na krajnici, ale i on naštěstí prozřel a vrátil se na svou stranu. Jinak bych vám už asi nic nenapsal.

Podobných situací na silnici zažívám docela dost, ale tuhle si budu pamatovat stejně jako tu z roku 2009. Tehdy jel jsem z Františkových Lázní odpoledne do Prahy. Cesta probíhala nanejvýš klidně. Vyjel jsem z Hořoviček, na tachometru měl necelou stovku. Přede mnou volná silnice, vedoucí do kopce. V protisměru jeli tři tiráci. Když jsem byl od nich nějakých 500 metrů, začal najednou ten poslední ostatní dva předjíždět. Setinu vteřiny jsem zíral a pak začal brzdit a hledat únikovou cestu do pole. Těsně před střetem jsem zahlédl vpravo nějakou odbočku – místo tak akorát na odklizení se z cesty.

Ve chvíli, kdy jsem dokončil svůj úhybný manévr, tirák profičel kolem mě a pokračoval vesele dál na své cestě. Nejvíc mě udivilo, jak jsem zůstal v celé situaci klidný, žádný vztek, žádný adrenalin, pravda do volů jsem mu vynadal, ale to bylo všechno.

Vyjel jsem zase na silnici a pokračoval dál na cestě do Prahy. Poděkoval svým andělům strážníčkům, a i když to nebyla moje chyba, omluvil se jim za tu práci, co se mnou mají, aby mě tady na tom světě ještě nějaký čas udrželi.

Z těchto situací mám někdy takový podivný pocit „neviditelnosti“. Vysvětluji si to tím, že jsem při řízení auta naprosto klidný, žádný vztek, žádné honění času, žádný adrenalin, tedy žádné emoce a stavy, které ovládají čím dál tím více řidičů. A protože ze mě vyzařuje klid, něco, co oni neznají, neumí to ani zachytit, proto jsem pro ně na silnici neviditelný.

Podobné pocity vnímám, když za někým běžím, a jelikož si běžím v klidu, užívám si běh, užívám si to, že jsem venku, nespěchám, nemíchá mě, že mi někdo kříží cestu, prostě běžím bez negativní energie v sobě, ten co ho dobíhám (a to i v závodě), o mě neví, jako bych byl duch.

Stejné to mám i v běžném životě,  jako správný introvert, stažený do sebe, koukám kolem sebe, nasávám atmosféru a energii okolí a jen tak si pluji světem. I v těchto okamžicích mám pocit, že jsem pro druhé neviditelný, což mně upřímně vyhovuje, protože i v davu, sám.

To na té silnici je ale o kejhák.

Co na to říká, můj oblíbený autor  OSHO  v knize „Tři poklady tao“

„Jestliže nedokážete milovat sami sebe ve svém prázdném osamění, jak by vás mohl milovat někdo jiný? Jak to od něho můžete vůbec očekávat, když to neumíte ani vy? Pokud vás vaše samota otravuje, dříve nebo později začne otravovat i vašeho partnera. Své osamění totiž nemůžete zaplnit, je to něco, co se zaplnit nedá. Je součástí vaší bytosti – pochopte to: nedá se ničím vyplnit, musí prostě zůstat prázdné a zůstane prázdné. Veškeré úsilí je marné.

První důležitou věcí je vyladit se na své „nic“, na svou prázdnotu, přiznat si jí, žít ji. Nepotlačovat ji, ani z ní neunikat. Vnímejte ji, těšte se z ní a pomalu začnete objevovat její krásu. Jakmile jednou pochopíte krásu své samoty, změní se v osamění. Pak už vaše samota nebude prázdná, pak přestane být nicotou. Pak je to čistota – je tak čistá, že je beztvará.

Stále si připomínejte rozdíl mezi osaměním a samotou. Samota je jako zranění. Znamená, že někoho postrádáte, že na něj stále myslíte, že po něm prahnete. Je ve vašich představách, ve vaší mysli, ve vašich snech. Není skutečný, je imaginární, ale je zde, ale protože není reálný, cítíte se sami, opuštění.

Jakmile ale začnete vnímat své osamění, ten druhý se z vaší mysli zcela vytratí. Přestal být stínem z vašich snů, už se nedotýká vaší čistoty. Jste šťastni sami se sebou, jste v extázi a užíváte si sami sebe. Teď poprvé jste vyladěni na své bytí i na své nebytí. Jste celiství.

Nyní můžete být zamilovaní, nyní může láska proudit. Nyní bude sdílením, nikoli únikem. Nyní můžete jít a sdílet své bytí – a také své nebytí. Můžete se podělit o svou celistvost. Můžete přijmout někoho, kdo je ochotný spojit se s vaší otevřeností; můžete se stát partnery na věčné cestě. Tato láska nebude majetnická, nebude chtít druhého vlastnit, neboť jste připraveni být kdykoliv sami. Ve skutečnosti jste šťastni, když jste sami a jste šťastni, když jste spolu – nevybíráte si. Obojí je dobré. Cítíte se šťastni v obou případech. Nyní vaše štěstí nemůže nic rozbít; druhý se z něj může radovat a sdílet ho, ale nemůže ho rozbít.

Můžete se dělit, můžete ho roznášet, můžete ho rozdávat po celém světě, máte ho tolik, že můžete celý svět naplnit blahem. A pořád roste: čím víc štěstí dáváte, tím víc ho máte. Už jím neskrblíte, vaše bytí ve vás neměstná, nejste uzavření, nebojíte se. Můžete rozdávat, můžete se dělit, protože nyní znáte i své nebytí. S konečnou platností jste poznali, že nebytí je součástí vaší bytosti a její krásy: je to váš vnitřní prostor, kam můžete odcházet, je to vaše vnitřní svatyně, váš skutečný chrám. A ten chrám je ve vás.“ 

A proč jsem vám toto vše citoval? Protože běh – běhání je prostor, místo i čas, který je jen váš, v němž vstupujete do svého nebytí i bytí, v němž se vyprazdňujete i naplňujete, v němž z vás odchází vše hnilobné a zlé a vchází do vás vše čisté. Proto se vracíte ze svých běžeckých cest jako vyměnění, očištění a nabití novou energií a chutí se rozdávat. 

Tak tedy nechť vám běh a běhání přináší i nadále tuto očistu těla, mysli i ducha a stáváte se díky tomu čím dál tím více sami sebou, což určitě ocení každý, s kým pak vejdete do styku.