Stupně vítězů jsou jen tři, což ne každý ustojí. Pravda. Snad proto se začalo používat, že čtvrtý je vlastně 1. pod stupni vítězů. V tomto duchu je pak 5. druhým pod stupni vítězů. 6. zase třetím pod stupni vítězů. 7. je pak prvním za trojicí pod stupni vítězů. 8. je druhý za trojicí pod stupni vítězů. 9. třetím za trojicí pod stupni vítězů…

Zkrátka a dobře se pak dopracujeme k tomu, že každý, kdo doběhl do cíle, je vítěz. A tím také fakticky je, neboť musel překonat toho nejtěžšího soupeře – sebe, což dost často s jedním zamává, takže má čumec tak nahoru, že se o něj může i přerazit:).

Většinou to však je tak, že ten, kdo překoná sám sebe, si uvědomí, že vlastně o tak moc nešlo, konečné hodnocení záleží na tom, jak se na sebe díváme.

Jestli se sami sobě jevíme jako malí a slabí – pak vlastně o nic nešlo, protože jsme překonali toho nejmenšího a nejslabšího z nejmenších a nejslabších.

Ale pokud sami sebe vidíme jako toho nej, nad nějž není, tak pak nám už nikdo nikdy nevysvětlí, že až tak silní a velcí nejsme, protože jsme zvítězili nad tím největším a nejsilnějším – že hlupákem, to už přes svou sebestřednost nevidíme.

Jak vidno, i v případě souboje sama se sebou je dobré zůstat střízlivý, umět se ocenit, umět se pochválit, ale hlavně zůstat i dál pevně nohama na zemi.