Vzhůru ze dna až na vrchol
Vrchol? Každý z nás má svůj vrchol, kterého touží dosáhnout. Jsou tací, kteří potřebují svůj vrchol zmínit dopředu, aby na sebe vytvořili tlak, aby nechali do svého těla vyplavit adrenalin, což jim pomůže překonat ta největší úskalí, která čekají těsně pod vrcholem. Jiní zase o svém vrcholu raději pomlčí, buď z přirozené skromnosti, nebo proto, aby měli klid, prostor a čas si svůj výstup užít.
Jestli člověk zvolí tu nebo onu cestu, je zcela lhostejné, nejdůležitější je konečný výsledek – dosažení vrcholu!
Kde začíná ona cesta na vrchol? Začíná v základním táboře, nebo někde daleko, daleko před tím? Co vůbec žene člověka stoupat stále výš, stoupat nahoru po nových nevyšlapaných cestách, když existují již cesty prověřené? Je to ctižádost? Je to touha dokázat jiným svoji jedinečnost? Je to touha dokázat sám sobě svoji jedinečnost?
Kolik cest na vrchol začalo na samém dně? Cesta Deana Karnazese, Riche Rolla, Bílého koně, Josefa Formánka.
Ti čtyři výše jmenovaní se museli propadnout na samé dno, aby se nejdříve postavili na velmi vratké nohy, začali krok po kroku budovat svou fyzickou kondici a s ní své sebevědomí. A výsledek? Vrchol společenského žebříčku.
Proč mě tyto myšlenky přišly na mysl právě v těchto dnech? Ve dnech, kdy nás spíše napadají ušlechtilejší myšlenky, jako třeba pomoc nejbližším, pomoc bližním?
A vidíte, já tu vidím spojitost navýsost nezpochybnitelnou. Kolik lidí se právě v těchto dnech ocitá na dně? Kolik lidí právě v těchto dnech vrcholícího roku, dnech, kdy máme snahu nechat promluvit svému lepšímu já, selhává, padá na samé dno sebe sama?
Kolik lidí se právě v těchto dnech propadá na vrchol?
Co máš pořád s tím propadnutím se na vrchol? Už mě s tím začínáš pěkně štvát! Jestli hned nekápneš božskou, tak to zaklapnu a půjdu si radši zaběhat.
Jestli vás napadají právě takovéto myšlenky nad mými řádky, tak vám říkám: „Fajn, zaklapni to a běž si zaběhat, stejně ti to nedá a budeš nad tím přemýšlet, což je vlastně účelem tohoto mého zamyšlení. Tedy kromě toho, že to myslím naprosto vážně, a sice to, že člověk se může na vrchol propadnout.
Stačí mít jen štěstí, stačí začít se propadat přesně pod na druhou stranu zeměkoule, přesně v místech, kde na druhé straně leží vrcholek Mount Everestu.
Takže pokud nemáte rádi výšky, pokud máte obavy z horské nemoci, řídkého vzduchu, zkuste se na vrcholek Země prokopat. Ostatně, chcete-li dosáhnout nejvyšší moudrosti, musíte také zapomenout na veškeré vědomosti, kterými vaši hlavu kdy zatížila škola. Také se musíte naprosto oprostit od veškerých myšlenek a jen být.
Propadnutím se na vrchol může být i mistrova rána udělena žákovi při výuce Zenu, prostě cokoliv, co vás probudí k vědomému životu.
Ještě mě napadá jedna paralela, ohledně zvednutí se ze dna, znám dosti lidí, ostatně Dean Karnazes, Riche Roll, k nim také patří, kteří byli na samém dně, ať už se na něj propadli díky alkoholu, drogám, nebo práci, a přesto se dokázali zvednout a tomu, co je na dno přivedlo dát vale a dost často jim pomyslnou rukou, která jim pomohla byl běh.
Takže vzhůru ze dna, start!