Na svět jsem přišel nechtěně (otec měl potřebu se uvolnit a i přes nesouhlas matky si ji naplnil). Tohle vám ale nikdo jen tak neřekne, potřebuje k tomu důvod.
Vyrůstat v napětí mezi rodiči nese své ovoce. U mě to, že jsem byl pěkný zmetek a dělal rodičům už od malička peklo na zemi. Jak jsem mohl, tak jsem zdrhal a vracel se až s příchodem noci. Jednou to už maminka nevydržela a v brajglu, který následoval po mém návratu domů, mi vmetla do tváře: Já tě nechtěla, narodil ses jen proto, že mě tvůj otec znásilnil!
Tma před očima, tma v duši, ledové srdce a naprostý zmatek v mysli!
To vše následovalo v okamžiku odhalení pravdy o mém zrození.
Smrt starého, i když jen desetiletého, kluka!
Smrt toho zmr*** ve mě!, protože v té chvíli jsem se narodil podruhé, tentokrát vědomě – uvědoměle.
Do té doby jsem před lidmi utíkal, stranil se jich, i když jsem nevěděl proč. Teď už jsem věděl, že ten důvod vznikl v první vteřině mého početí. Já jsem sem taky nechtěl!
Začal jsem nacházet cestu k člověku, k lidem. Pochopil jsem, nebo spíš jsem začal chápat, že oni za můj vztek, který mě až do té doby ovládal, nemůžou.
Přestal jsem utíkat a začal běhat. Běh se mi stal od počátku nejvěrnějším, nejlepším přítelem. Nehádal se se mnou, ale také mi nic nedával zadarmo, aby si mě koupil. Tím, že jsem potkal běh, jsem dostal druhou životní šanci a tu už nikdy nepustil.
Běh mě naučil všechno pro život důležité, jako třeba, že pravda je sice krutá, ale otevírá oči, že život člověku nedá nic zadarmo, ale je spravedlivý, že v životě se nic neděje bez příčiny, jen musíme mít vůli a vytrvalost ji najít a také, že nikdo není nepřítel.
Že “nepřítel” nám byl seslán, stejně jako přítel, aby nám pomohl najít pravdu o nás, o tom, kdo a co jsme.
Musel jsem si to přečíst několikrát a pomalu. Je to celkem emotivní a jaksi koncentrované. Vnímám v tom obrovskou hloubku i další rozměry, protože se to koneckonců nepřímo týká i (nejen) mých zkušeností…
Dětství ovlivňuje životy nás všech, významně se podílí na tvarování našich charakterů. To máme všichni společné. Neměli bychom však alibisticky podlehnout mylné představě, že za své chování, životní přístup a vlastně i výraz naší tváře, neneseme odpovědnost. Opak je oravdou, i když pro někoho to může být těžké přijmout…
Miloši, jsem rád, že pohyb, ve Vašem případě hlavně běh, zafungoval va Vaší těžké situaci přirozeně jako ta nejlepší duševní kúra a očista. I když jinak a v jiné životní situaci, tak běh mi také v určité krizi zásadně pomohl a poskytl Cestu, a také nový elán do zivota. Skutečné znovuzrození. Nevím, zda čtenář, který nezažil něco obdobného, to z textu pochopí. Ale stojí za to o tom mluvit a psát, protože je to pravda a je to možnost pro všechny. O tom jsem přesvědčen. Proto Vám děkuji za dlouhodobé odhodlání pozitivně ovlivňovat a motivovat lidi kolem, za příkladnost i otevřenost!
Jindro děkuji a přeji šťastný života běh!