Před lety jsem se rozhodl věnovat hobby běžcům, protože si myslím, že nový Emil Zátopek se nezrodí na atletické dráze, ale mezi tisícovkami zapálených běžců. Přesto jsem měl štěstí, že jsem připravoval dva mistry republiky na 100 kilometrů: Radka Brunnera (zvítězil 2x) a Jirku Krejčího – posledního, kdo porazil na MR v běhu na 100 km Dana Orálka. Jirka pak ještě zvítězil v Evropském poháru dálkových běhů. Podařilo se mě připravit i Ivanu Sekyrovou ke splnění maratonského limitu na olympiádu v Londýně a Milana Šumného na jeho dva skvělé výsledky ve Spatrathlonu. Úplně nejvíc však pro mě jsou výsledky těch, které nikdo nezná, ale jejichž radost z výsledků je o to větší.

S Ivanou a Milanem Kalouskem – príma chlapíkem, který má na Ivanině úspěchu velkou zásluhu, protože jí pomáhal vytvářet zázemí, které v jejích amatérských podmínkách bylo na velmi vysoké úrovni, jsme kolem sebe „kroužili“ na závodech ve Frantovkách několik let. Tak dlouho měli Ivana s Milanem v hlavě maraton a olympiádu v Londýně. Loňský Ivanin běžecký rok začal jejich úvahám dávat docela reálnou podobu. Když jsme si pak plácli na spolupráci, byla Ivanina výkonnost na hraně splnění B limitu. 

Už tehdy jsem věřil, že to Ivana vyválčí. Postavil jsem plán, kde jsem maximálně zohlednil to, na co byla Ivana až dosud v tréninku zvyklá, domluvili jsme se na závodech, kterých bylo trošku víc, než bych normálně doporučil, ale zase jsem musel vzít v úvahu, že Ivanu bez závodů nechat nemůžu, že je potřebuje běhat. Zkrátka jsem se snažil, aby zásah do tréninku nebo lépe řečeno do navyklého chodu svého běhání pociťovala co nejméně.

Bylo to důležité z hlediska psychiky i z hlediska fyzičky. Když si pak Ivana zaběhla ve Kbelích osobák na 10 kilometrů, věděl jsem, že má na 2:35, po Hervis ½Maratonu v Praze už to byla tutovka. Jediné, co mohlo její pokus zkazit, bylo počasí, nebo že by onemocněla, když v celé přípravě se jí až neskutečně vyhnuly všechny zdravotní problémy, což v minulých letech u ní také nebylo zvykem. To byla další moje práce, doporučit vhodné potravní doplňky, které posílí její imunitu. 

Pak jsme odjeli do Rotterdamu. Ivana, Milan, Honza Sokol coby první vodič a Michal Vítů, jako vodič pro Honzu na první kilometry. Nálada byla skvělá, o závodě jsme moc nemluvili, až večer před startem jsme udělali válečnou poradu. Milan, byť tomu věřil, byl pořád trošku skeptický a uvažoval, zda by Ivana neměla, kdyby na půlce ztrácela, odstoupit a zkusit to pak třeba v Praze. S Ivanou jsme ho přesvědčili, že vsadíme na první ránu, už kvůli tomu, aby to pak nemusela nosit v hlavě.

Šli jsme na start, problém nastal při vstupu do koridorů. Michal měl jako já na čísle koridor D a k Ivaně ani k Honzovi se po odstartování nedostal. Ale Honza to nakonec rozjel Ivaně jako v Praze, navíc se dostali do skupinky, která měla stejný cíl a tak si vzájemně pomohli. Přesto však zaslouží Honza velkou poklonu, své úlohy se zhostil skvěle až do 32. kilometru, kde jsme byli s Ivanou domluveni, že když bude cítit sílu, tak zrychlí, takže tady Ivana utekla i Honzovi a běžela si suverénně pro svůj limit.

Já se mezi tím trápil daleko vzadu, ale když jsem probíhal 28. kilometrem, běželi borci proti mně na 40. Říkal jsem si: „Teď tu musí běžet Ivana“. A najednou ji vidím, jak doslova trhá asfalt, kouknu na hodinky a bylo mi jasné, že JE TO TAM! Další 2 kilometry jsem probrečel, a i když mě začalo bodat v třísle, tak jsem se vznášel a to až do cíle. 

Když jsem byl mladý, říkal jsem si po každé olympiádě: „Na té další budu.“ Tohle se mi nikdy nepoštěstilo, a když jsem se rozhodl být tu pro hobíky, tak jsem pozbyl i naděje, že někdy budu připravovat někoho, kdo se tam dostane. Osud však byl ke mně milostivý a nadělil mi v osobě Ivany možnost na olympiádu jet a mít tam své želízko. 

Mám z toho ohromnou radost, i proto, že i když jsem věděl, že moje tréninkové metody jsou dobré a měl to již vyzkoušeno na Radkovi a Jirkovi, tak tenhle Ivanin úspěch snad donutí ostatní trenéry se zamyslet nad tím, jestli jejich metody už nepatří historii a nezkusí změnit svoje myšlení, svůj přístup ke svým svěřencům, a tím jim také pomoci změnit jejich myšlení.

Pokud bych měl Ivanu charakterizovat podrobněji, tak bych o ní řekl toto: Ivana je velmi inteligentní žena, umí si v hlavě srovnat hodnoty, ví, co chce a dokáže si běžet za svými cíli. Velkou výhodu u ní vidím v tom, že je sama trenérkou, a to velmi empatickou, trenérkou, která se dokáže vcítit do pocitů a myšlení svých svěřenců. Jako velkou výhodu vidím i to, že Ivana běh miluje a doslova pro něj žije, neběhá pro výsledky, ale pro radost z běhu, pro radost z pohybu. Prostě je mi v tomto směru velmi podobná, takže naše spojení mohlo zafungovat tak, že nejspíše mnohým vyrazilo dech.

No a pak mě osud nadělil Milana Šumného a ten vyrazil dech celému českému ultramaratonskému světu. Z čehož plyne poučení, že když rozdáváš z toho, co umíš, tak jsi vždycky odměněn.