Život v nás a okol nás

Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít či sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás. Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

Sklízet či sít

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví. Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za všechno může SEBEVĚDOMÍ, nebo spíše NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?…

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Věda – vědomosti plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.