Zkušenost je palivem budoucnosti
Vzpomínky jsou vaší vzpruhou, ne brzdou, hnacím motorem, ne umírající herkou. Vše co bylo, můžeme mít znovu (pokud si to přejeme), ale přetransformováno životními zkušenostmi, tedy lépe uchopitelné, lépe udržitelné, více procítěné, více prožité, déle trvající.
Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá. Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem. Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.
Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak často náš výlet do minulosti končí.
Kdy vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladý, rychlý, silný, přitažlivý, žádoucí…, to jsem byla ještě mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí. Kéž by to šlo nějak vrátit.
A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Vždy nám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit. A to neradi slyšíme.
Copak peníze, těch nám je líto ze všeho nejméně, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických“ úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.
Ano vrátí nám to trošku z bývalé krásy, ale rozhodně nám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten nám vrátí jen to, když svému snu „obětujete“ sebe.
Když na sobě začneme usilovně pracovat, začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…
Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháme řezat, to je daleko drastičtější.
Je zajímavé, kolik lidí, kteří podstupují plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo. Ale nechat do sebe řezat pro krásu, to je v pohodě.
Bohužel mnohdy až podobný zážitek, mám na mysli to tlusté střevo, nás přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.
Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!