Proces stárnutí začínáme v okamžiku, kdy přestáváme růst a také ve chvíli, kdy se přestáváme učit nové věci.

Růst jsem přestal v pětadvaceti, tedy tělesně. Učit se, nebo dělat nové věci, které jsem nikdy nedělal, jsem nepřestal nikdy. Nejspíš to je na vině toho, že i v jednasedmdesáti se cítím mladý na těle i na duchu.
Nejspíš to bude znít neuvěřitelně, ale nikdy v životě, opravdu nikdy, jsem se necítil starý.
Jo, byla období, kdy mě život mlel a měl jsem všeho plné zuby, ale starý jsem se proto nikdy necítil. Necítil jsem se starý, ani když z tohoto světa odcházeli otec, babička, maminka, brácha. Jen mi bylo líto, že už se s nimi nikdy neuvidím a nebudu si moci s nimi popovídat.
Necítil jsem se starý, ani když mým synům přibývaly roky, zakládali rodiny, rodily se jim děti a mě udělali dědou.
A necítím se tak ani teď.
Možná je to tím, že mě život náramně baví, užívám si každý jeden den a když jdu spát, děkuji za to, co mi ten den přinesl, bez ohledu na to, zda to bylo dobré nebo zlé.
Ráno se pak probírám s radostným očekáváním toho, co mi nový den přinese.
Dopředu moc neplánuji, to přináší často zklamání, když se věci nedějí podle plánů a přání.
Ani dovolenou s Danou neplánujeme, jen si řekneme termín a místo, a teprve tam se vždy ráno podle situace rozhodneme, co ten den podnikneme.
Často býváme zváni na natáčení do rozhlasu, televize, podcastů, nebo do firem na workshopy. Před realizací dostáváme dotazy ohledně zaslání otázek, abychom se mohli připravit. Odpovídáme, že nám stačí jen téma, o němž se bude (máme) mluvit, protože naše sdělení či odpovědi vycházejí ze života, z prožitého, nemusíme se na ně připravovat, vyhledávat je, jsou v nás, jen čekají, abychom je řekli a tím jim dali život.
Pro svůj plně aktivní život po šedesátce či sedmdesátce nepotřebujeme žádné stimulanty nebo zázračné procedury, našimi životabudiči je pohyb, nejlépe venku v přírodě, dobrá strava, vzájemná láska a dobrá nálada. Tedy nic, co něco stojí, ale jen to, co za něco stojí.