Před pár lety by to bylo jako ocitnout se někde uprostřed nějaké science fiction, dnes je to realita. Před pár lety vám lidé, kolem nichž jste probíhali, pokládali otázky typu: „Kolik ti za to platí? Ty jsi nemocný, že běháš? To děláš dobrovolně?“ anebo nějaké obdobné. Dnes spíše zpytují svědomí, že ještě také nevyběhli.

Je příjemné pozorovat, jak čas a běh mění v české kotlině zapřisáhlé odpůrce jakéhokoliv pohybu ve vyznavače toho nejpřirozenějšího a nejméně náročného.

I když to druhé určitě ještě většina běhajících nebere, majíce stále běh za něco nepřirozeného, s čím je třeba se porvat. Pro ty mám radu: „Přestaňte se s během prát, jen tak se stane vaším přítelem, stejně jako se může stát vaším přítelem člověk, s nímž se dlouhý čas perete, protože vám až příliš připomíná vás samé. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se perete vlastně sami se sebou, pochopíte tu celou absurditu a podáte si ruce“. 

S během a běháním se to má jako s člověkem, jako se životem, teprve když pochopíte jeho krásu a jeho hloubku, uvědomíte si, jaký dar vám byl dán, že můžete běhat, že jste takového člověka potkali, že můžete žít takový život. 

Ve světle všech krizí, které se na člověka hrnou ze všech stran, které nás nutí šetřit, kde se dá, je vlastně běh jedna z mála věcí, které nás nedusí.

Ba právě naopak, jakmile se člověk odhodlá k běhu, objeví jeho krásu, objeví krásu pohybu pod širým nebem, zjistí, že vlastně není až takové dřevo, jak si o sobě myslel. Objeví, že byť mu běh „bere“ čas, získává čas pro sebe, získává čas na sebe, začne objevovat sám sebe, začne konečně volně dýchat.

Na běhu je krásné, že jakmile skrze něj začnete objevovat sami sebe, nezaleknete se toho, jako se většinou člověk zalekne toho, co hluboko v sobě nahlédne. U běhu ne.

Možná je to dáno tím, že když na běh příliš zatlačíte, chcete získat rychle výsledky, tak zjistíte, že tudy cesta nevede, že to prostě tu trpělivost chce.

Není to jako s něčím, po čem velmi toužíte a to tak, že nechcete čekat, takže si na to někde půjčíte, zadlužíte se a pak zjistíte, že to vlastně ani nepotřebujete, nebo že to není vlastně to, co jste si představovali. 

To u běhu nejde, běh si nemůžete vypůjčit, běhu musíte obětovat kus sebe, díl z času, který vám byl vyměřen, ale za to dostanete zpět mnohem víc, dostanete vše, co jste si kdy přáli mít, protože to vše bude pro vás náhle bezcenné, a to jen proto, že jste objevili, že jste byli obdarováni během. 

No řekněte sami, nestojí za to vyběhnout?