Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj trénink na tempu, které jste schopni udýchat.

Toto jsem napsal před více, jak jedenácti roky v úvodu článku Charón tě zve k sobě, chceš-li mu utéct, zpomal, buď trpělivý, vše má svůj čas, i ty budeš vítěz. Za tu dobu spíše přibylo, než ubylo těch, kteří se stále ptají: Co mám dělat, abych zrychlil/zrychlila svůj běh? A já odpovídám stále stejně: „Zpomal“.

Reakce je také stále stejná a sice: „Jsi snad hluchej, nebo mě vůbec neposloucháš, já se chci zrychlit. Sakra!“

Dnes nebudu psát o tom, jak to v těle funguje a proč máte nejdříve zpomalit, abyste následně mohli běhat rychleji, to je v „Charonovi“ vysvětleno víc než důkladně. Dnes se spíše zaměřím na to, proč nejsme schopni, nebo proč nám velmi dlouho trvá, než jsme ochotni přijmout takový do nebe volající paradox, že když chci zrychlit, musím nejdříve zpomalit.

Velmi dobře to celé vyjádřil Galileo Galilei, který kromě toho, že řekl „A přece se točí“, řekl: „Nemůžete lidi nic naučit. Můžete jim pouze pomoci objevit vše v nich samotných.“

A o tom to celé je, když chceme dobře běhat, měli bychom být ochotni se to naučit, alespoň si jednou vyzkoušet, že pravdy o běhání, které k nám přicházejí z různých zdrojů, mají něco do sebe. Ne předstírat hledajícího a při tom si vše dělat tvrdohlavě stále po svém – snad abychom „kázajícího“ přesvědčili o své pravdě.

Nejlépe vás naučí běhat ten, který dokáže odhalit vaše chyby, ten, který je ochotný se stále sám učit, neboť proces učení není nikdy ukončen. Poznávám to velmi dobře při své práci. Přichází za mnou čím dál více lidí, kteří mají skutečnou touhu „létat“ – vždyť běh je přeci kontrolovaný pád a běh má jednu fázi, jíž se říká „Letová fáze“. Ti, co za mnou přicházejí, jsou již většinou poučeni – ať už ze stránek Běžecké školy, či jiných zdrojů, že mají našlapovat na střed chodidla, tedy ani na špičku, ani na patu. Že mají být při běhu lehce nakloněni dopředu, že mají při běhu používat ruce.

Když s takto poučeným člověkem vyběhnu na náš individuální trénink, zprvu mám dojem, že ten člověk už to má zmáknuté, že já už ho nic nového naučit nemůžu. Přesto mi v tom jeho projevu něco nesedí. Zhruba po půlhodině běhu problém objevím, styl jemně upravíme a je to. 

Popisovat vám, co dělají poučení za chyby, a jak by se jim mohli dopředu vyvarovat, nejde, neboť každý dělá chybu trošku jinou, a vychází to z jejich „přirozeného stylu“ běhu – tedy z toho stylu, kterým běhali do doby, než na něm začali pracovat. Pro mě je pak odhalování těch drobných nepřesností, které však mohou způsobovat danému jedinci velké problémy, velká radost, neboť mě posune v mých znalostech, co všechno mohou dělat lidi při běhu špatně, o chlup dál, a díky tomu pak třeba mohu pomoci dalším.

Co jsem tímto dnešním ohlédnutím za běháním chtěl říci? No hlavně to, že bychom měli být vždy otevřeni novým pohledům na svět, že je sice dobré si stát za svým, ale když mě to opakovaně přesvědčuje o tom, že něco dělám špatně, tak to jednou zkusit jinak.