Sundejte ze mě toho osla

Cestou nahoru, k přístřešku Pod Smírčím vrchem, kde vznikla tato fotka, jsem si vzpomněl na příběh z Milarepova života. Na příběh, kdy osel odmítl kupci pokračovat v cestě, protože toho už měl dost – a tak si řekl DOST, UŽ ANI KROK!

Člověk si říká, že i ten osel je někdy chytřejší než my lidé, prostě když má dost, postaví si hlavu a nic s ním nehne. Zato my, když tahle chvíle přijde, napneme všechny zbývající síly, abychom svůj úkol dokončili, bez ohledu na to, že nám už pak nezbydou síly na regeneraci. 

Marně si pak říkáme: jsem si myslel, že mně se to stát nemůže, že to mám pod kontrolou.

Naštěstí už se znám a vím, že ve chvíli, kdy těch sil moc nezbývá, a není možnost je v krátkém čase obnovit, stačí s nimi šetřit, prostě zpomalit. To jsem také udělal, přestože mě slunce pálilo do zad, teklo ze mě jak z vola a vše ve mně křičelo: makej, vole makej, ať máš tenhle úsek co nejdříve za sebou a jsi z té proklaté výhně venku.

Tak jsem zpomalil, nadhodil si osla (12 kilový ranec), uvolnil ramena, srovnal záda, a krok za krokem se sunul ty dva kilometry nahoru.

Zpomalit je dobré proto, že v tom pomalejším módu stačí tělo uvolňovat uloženou energii, a něco z té energie zároveň použít pro její další postupné uvolňování (dodávání). 

Kdežto když zrychlíte, všechnu energii, co máte k dispozici rychle spálíte, a pak stojíte, jak ten osel, a není síly, která by vás posunula dál. Stejně jako kdybyste jeli autem, svítila vám rezerva a vy byste to naprali, abyste byli u pumpy dřív, a k pumpě si pak museli dojít pěšky, protože auto chcíplo. 

Kdybyste jeli ekonomicky, tak k té pumpě dojedete, natankujete, a nakonec, protože jste nemuseli díl cesty šlapat pěšky, budete v cíli dřív.

Takže já se doploužil nahoru na kopec, sednul si do přístřešku, kde byl stín, dal si jablko, a do večera ušel ještě dalších 18 kilometrů do dalšího přístřešku za Novou Bystřicí. Tam shodil osla zezad a natáhnul nohy. 

Vzápětí se přihnala letní bouřka, po nebi se honily blesky, zároveň svítily hvězdy, vzduch se vyčistil, radost ze života a síla, díky tomu že můžu, že jsem svobodný, se vrátila.

A protože vím, že co se má stát, se stane, a že není kam spěchat, tak jsme si s Pepou řekli, že tady letos obšlap Jihočeského kraje končíme. Končíme, protože musíme šetřit síly na ty stovky dalších kilometrů, které nás ještě při obšlapávání hranic České republiky čekají.