Příběh o dvou oslech, je příběhem o tom, jak se mnohdy chováme, aniž bychom si uvědomili, že v něm hrajeme hlavní roli – osla královského 🙂
Udělejte si pohodlí, uvolněte se a přeneste se o pár tisíc kilometrů dál do Himalájí, ale možná, že nemusíte ani tak daleko, tenhle příběh se mohl odehrát kdekoliv blízko vás, možná trochu jinak, ale podstata byla určitě stejná.
Voda v horském potoce je ledová, divoce zurčí a prodírá si cestu mezi kameny směrem do údolí. Právě se přes tento potok přebrodil poutník na své cestě po Himalájích. Vydal se vzhůru po klikaté kamenité cestě do pěkně prudkého svahu. Je to pořádný stoupák! Cesta kopíruje vysoký hřeben, za kterým následuje další údolí, v němž se rozkládá vesnice, kterou obývají pastevci. Tahle vesnice je bohatá, proto přitahuje mnoho obchodníků a navíc se zde v tyto dny chystá velká oslava. Poutník sem byl pozván právě na tuto oslavu.
Sluníčko krásně hřeje a ozařuje nádherné štíty hor, prostě den nabitý radostí a kouzlem. Poutník si vesele vykračuje do strmého svahu a zdolávání kopce mu nečiní žádné problémy, když tu náhle zaslechne nějaké lamentování a nadávky. Zpozorní a zaostří zrak do míst, odkud se nadávky ozývají. Před sebou vidí zajímavé divadlo. Opodál na cestě stojí osel a kolem něj poskakuje maličký človíček, takový „prcek“.
Poutník přidá do kroku a se zájmem se chystá vyřešit situaci, která ucpala tuto důležitou „silnici“. Jak se ukáže, je náš maličký človíček obchodníkem se suknem. Jeho oslík se prohýbá pod těžkým nákladem, zatím co on nad ním stojí a vydatně ho zasypává kletbami a nadávkami. Oslík se nechce pohnout ani jedním směrem. Prostě se zasekl tak, jak to umí jen oslové. Maličký obchodník je vzteky celý rudý, potí se, protože má na hlavě kožešinovou čepici, tak typickou pro obyvatele Tibetu. Čepice to není obyčejná, je bohatě zdobená a vyšívaná – upozorňuje na to, že jí nosí hlava zámožného člověka. Když se však osel nechce hnout z místa, pak ani ten nejzámožnější majitel čepice nemůže udělat vůbec nic!
Poutník přistoupí k obchodníkovi a ptá se: „Co se děje? Proč tvůj osel stávkuje? Mohu ti nějak pomoci?“
Obchodník zakoulí očima a říká: „Jak by mi mohl někdo pomoci? Už jsem na osla zkoušel všechno, mlátil ho, skoro jsem o něj zlomil bičík, prosil jsem ho, sliboval mu oslici, hladil ho, i na kolenou před ním klečel, ale to hloupé zvíře se ne a ne hnout! Kdo by mi mohl pomoci? Už tady stojím skoro půl dne, utíkají mi obchody, co se mnou bude?“
Poutník pokývá soucitně hlavou a pozorně obhlíží osla ze všech stran, dokonce si pod něj i vleze. Malý obchodník poskakuje kolem, pak se nechápavě zarazí a jen se dívá.
Poutník se zvedne a říká: „No, byla by tady jedna možnost, jak ho přimět k pohybu.“
Obchodník vyvalí oči a netrpělivě se zeptá: „Jaká možnost? Prosím řekni mi to, pomoz mi, bohatě ti zaplatím!“
Poutník jenom mávne rukou: „Musíme najít příčinu toho, proč se tvůj osel zastavil a odmítá jít dál. Tu nalezneme jenom tak, že sami začneme uvažovat jako on – jako osel!“
Obchodník se ironicky zašklebí a odsekne: „Co? Osel myslí? Je to jen hloupé, sprosté zvíře, to přece nemůžete myslet vážně?“
Poutník se důrazně zeptá: „Chceš, abych ti pomohl, anebo nechceš?“
Obchodník se zalekne. Pochopí, že před ním stojí autorita a silná osobnost, i když neví, o koho jde. Řekne si pro sebe: „V Tibetu si nemůžete být nikým jisti. Všude jsou samí učenci a světci, a když je neposlechnete, lidé si to o vás řeknou. Ode mne pak už nikdo nekoupí ani metr sukna!“
Tak usuzuje a pak řekne poutníkovi: „Potřebuji pomoc a ty jsi jistě moudrý. Já sám jsem v koncích, nevím co dělat, nechám si od tebe poradit.“
Poutník se chápavě usměje a řekne: „Musíš se stát oslem!“
„Cože?“ lekne se obchodník. Slyšel již dříve o kouzelnících a jejich kouscích, které jsou v Tibetu velmi časté, a už se viděl, jak ho neznámý pocestný proměňuje v osla! Začne lamentovat, klekne na kolena a žadoní: „Milost, milost! Neproměňuj mne v osla, kouzelníku!“
Poutník ho chytí za límec, postaví ho, opráší kolena a řekne: „Co blázníš? My musíme najít příčinu, proč ten osel nechce jít dál! Ty budeš dělat osla „jako“! Pojď, odstrojíme ho. Sneseme všechen náklad dolů k potoku, odkud jste přišli. Já ti pomohu. Ty budeš dělat osla, poneseš náklad, zatímco já budu dělat všechno jako ty, budu tebou, obchodníkem, a to by bylo, abychom se nedopátrali příčiny, proč tvůj osel stávkuje!“
Obchodníkovi se uleví. Tahle varianta se mu líbí více, než proměna v osla. Radostně kývne hlavou a oba začínají osla osvobozovat od naloženého zboží, výstroje, zásob a čutory s vodou.
Cesta ze svahu není jednoduchá a lehká, zboží se spíše samo chce koulet dolů, obchodník je malý, moc toho nepobere, a tak náš poutník snáší téměř všechen náklad k potoku sám a ještě musí svého nového přítele podpírat, aby se také neskutálel do vody.
Když je všechno u horského potůčku, oba si trochu odpočinou a po chvíli poutník praví: „Teď tě ustrojím jako osla, na záda ti naložím všechen náklad a půjdeme zpátky nahoru, až k místu, kde stojí tvůj osel. Ty mi ale musíš přesně popsat, co jsi dělal, jak jsi ho popoháněl, co jsi u toho říkal. To bude teď můj úkol, napodobovat tě až do posledního puntíku…“.
Poutník vezme s hlavy obchodníka jeho drahocennou čepici, nasadí si ji na hlavu a vystrouhá ostrý obličej. Obchodník mu podává ještě bičík, naplní čutoru čerstvou vodou a říká: „Osla jsem popoháněl bičíkem a nadával jsem mu: Ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou, ty darmožroute, smradlavče, lenochu…“
Poutník obchodníka ustrojí, na záda mu přiváže veškerý náklad, zboží i zásoby. Potom ho švihne bičíkem a řekne: „Tak, ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou!“
Obchodník vyvalí oči a pomyslí si:“ Na co jsem se to dal!“
Ale už nemůže nic dělat, vše bylo ujednáno. Musí na všechny čtyři, svah je příliš strmý a náklad těžký. Poutník ho poctivě popohání a peskuje jeho vlastními slovy. Za chvíli z nového osla lije jako z konve, je celý upocený a žízeň na sebe nenechala dlouho čekat. Prosí o vodu. Poutník se provokativně napije z čutory jako správný obchodník a zeptá se: „Dal jsi snad svému oslovi napít ze své čutory?“
Obchodník odpovídá: „Jasně, že ne, pil jsem jenom já. Ale teď je to jiné…“
Poutník se zamračí a praví: „Proč jiné? Ty jsi teď osel! A hni sebou, ty línej dobytku, darmožroute smradlavá, hloupej osle!“
Švihne ho bičíkem silně po zadku. Obchodník se vzteká, prosí, slibuje, ale poutník ho dál popohání a zasypává nadávkami. Takto naše dvojice stoupá výš a výš po příkré kamenité cestě.
Obchodník už nemůže, sotva leze po čtyřech. Teď už ani neprosí, ale přímo vyhrožuje, nadává a začíná ho naplňovat vztek.
„Jestli mi nedáš ihned napít, tak uvidíš!“ vyhrožuje. „Opravdu se už nehnu a nepůjdu dál, zastavíme se a budu stát tak dlouho, až dostanu napít!“
Pak se opravdu zastaví a ani si nepovšimne, že stojí právě vedle svého osla. V zápalu svého hněvu viděl jen poutníka. Teď však uslyšel svá slova a podívá se vpravo, vidí tam svého osla. Ten se na něj podívá a zahýkal „IAAAA“. Zní to jako smích.
Maličký obchodník se chytí za hlavu a pochopí. Ihned vytrhne poutníkovi čutoru s vodou, nalije jí do misky a podá oslíkovi. Ten pije jak divý. Obchodník se s ním mazlí jako s dítětem, dokonce zapomíná i na svou vlastní žízeň.
Pak společně s poutníkem rozvibrují svoje bránice srdečným smíchem. Protože už se začíná stmívat, naloží náklad zpět na oslíka a všichni tři vyrazí do vesnice.
Jak vidíte, někdy se zdá naše cesta poznání strmá a klikatá. Stačí však, abychom se jenom na chvíli stali oslem a pochopíme…
Co mi tento příběh pomohl pochopit
Pomohl mi pochopit, že se často divíme, proč nás naše tělo nechce poslouchat, proč se brání tím, že je náchylné k různým nemocem a zraněním, přitom stačí velmi málo. Stačí tělu naslouchat a dopřát mu, co je třeba dělat, aby nestrádalo.
Ať už se jedná o dostatek odpočinku po velké zátěži, nebo o přísun tekutin, živin, minerálů, vitamínů a dalších potřebných látek, které potřebuje ke svému růstu nebo prosté obnově.
Poskytl mi zrcadlo. Zrcadlo, jehož odražený obraz se mi sice moc nezamlouvá, ale musím uznat, že jsem v životě pochybil vícekrát, než je zdrávo, už jenom třeba tím, když jsem kritizoval věci, o nichž jsem měl jen matné tušení a myslel si, že jsou naprosto jednoduché, ale jelikož jsem je nemusel nikdy řešit, tak jsem neměl žádnou představu, co to vlastně obnáší. To je ale také otázka zkušeností, které přijdou a nemusí to být vždy jen s věkem, stačí se jen zapojit a přiložit ruce k dílu.
Hezký příběh. A poučný. Také jsem si kdysi myslel, že jsem nezničitelný a „forever young“, dokud jsem od života nedostal „facku“ v podobě ucpané prostaty, zánětu ledvin a hrozby dialýzy. Kromě operace (po půlročním neživotě s cévkou) mi hodně pomohli lidé, kteří už si těžkým obdobím života prošli a dodali mi odvahu podívat se na sebe zvenčí a pochopit…