Příběh 24 let psaní, trénování, setkávání se naživo s lidmi, kteří zatoužili běhat

Tahle otázka padla na závěr talkshow Štěpána Javůrka v Ostrově nad Ohří, když jsem mu dal svou zatím poslední, 14. knihu - 155 Běžeckých vychytávek.
Je pravda, že když se to podá takhle, tak to člověka donutí se nad tím zamyslet.
Na druhou stranu, za posledních dvacet let jsem se setkal díky běhu a pracoval se stovkami lidí, z nichž každý měl a má svůj příběh. A nejde jen o jeho vztah k běhu, o to, jak se k běhání dostal, ale i o to, co tomu vše předcházelo.
Díky těm stovkám lidských příběhů se vyvíjí i můj vztah k běhu a k životu, i proto, že vždy hledám, jak to, co o běhu vím, co mě běh naučil, předat dalším tak, aby tomu co nejlépe rozuměli. A nejen rozuměli, ale i pochopili a dovedli aplikovat v praxi. Což jsou tři zásadně odlišné věci.

Rozumět - pochopit - aplikovat v praxi
Pokud člověk mluví řečí svého posluchače, nebo píše řečí svého čtenáře, je velká šance, že bude rozumět tomu, co říká, či píše.

Nemá-li však vaše zkušenosti, nemusí nutně sdělované pochopit. S čím větším počtem lidí se člověk, který něco učí, v životě potká, tím má větší šanci naučit se odhadnout, jaká slova použít, aby ho posluchač či čtenář pochopil.

Proto se za těch 24 let od vydání mé první knihy – i když sděluji v podstatě to samé – změnil způsob, jímž své znalosti a zkušenosti předávám druhým.
Pokud jde o aplikaci v praxi, ta bývá nejzapeklitější.

Proto nabízím individuální tréninky, pořádáme campy či workshopy, kde nejen mluvím, ale absolventy i filmuji, aby sami viděli, kde a jak chybují, a pak společně začneme chyby opravovat, protože z fotografií a videí

se většinou člověk ty drobné fígle nenaučí, i když rozumí a pochopil, o co jde.