Proč jsem se stal běžeckým trenérem
Kdybyste se mě zeptali, proč jsem se stal trenérem, tak bych odpověděl: protože miluji běh a lidi. Trenéřinu neberu jako řemeslo, ale spíš jako službu a poděkování. Poděkování běhu, že mě naučil být tím, kým jsem, jaký jsem a službu člověku. Člověku, který chce na sobě pracovat nejen po fyzické stránce – být lepším běžcem, ale který chce rozvíjet i svoje lidství. Je pravda, že tím pádem nejsem vhodný pro všechny, ale to nejsme nikdo.
Před osmi lety jsem spustil projekt Maraton pod 4 s Milošem a Salmingem, jímž prošly desítky běžců a běžkyň. V loňském roce jej vystřídal Maraton za 365 dní. Oba ty projekty se povedly, s mnoha jejich účastníky jsme stále v kontaktu jako přátelé, ale pořád jsem si říkal, že by to chtělo více otevřít hlavně těm, co s běháním začínají, že ten maraton v názvu může mnohé vystrašit a odradit, a tak přišel projekt Rok běhání s Milošem Škorpilem. Od jednoho z účastníků jsem po pražském půlmaratonu dostal pro mě tu nejkrásnější zpětnou vazbu, kterou mi bylo dovoleno s vámi sdílet. Tady je:
Minulou sobotu jsem běžel 1/2 maraton v Praze. Byl to můj druhý 1/2 maraton. Chci Ti poděkovat. Jednak za doporučení, které od Tebe mám ohledně stylu. Také za doporučení, která publikuješ na Běžecké škole a na sociálních sítích. Hodně běžců sobotní závod nedoběhlo. Hodně jich mělo problémy. Mně se běželo fajn. Užil jsem si trať, která se mi moc líbila, atmosféru i lidi (běžce i diváky).
To fajn znamená, že jsem začal s rozumem. První 3 km pomaleji a pak už jsem běžel své tempo. Dobře to šlo do cca 17. km. Tam začali odpadávat první běžci a já cítil, jak se mi začíná trochu motat hlava. Sluníčko dost pálilo, a i když jsem se průběžně poléval minerálkou (rosiče bohužel na trati nebyly), tak jsem cítil přehřívání.
Udělal jsem rozhodnutí, že se vzdám ambice doběhnout v lepším čase než při mém prvním půlmaratonu. Že nechci někomu přidělávat práci (zdravotníkům, organizátorům, mým blízkým…).
Zpomalil jsem (od 18. km i do chůze) a nechal spadnout TF na 75 %, pak jsem se zase rozběhl do svého tempa a takto jsem to praktikoval až do cíle. Nakonec byl čas jen o 2 minuty horší než v mém prvním 1/2 maratonu.
Čím dál více zjišťuji, že mi nejvíce vyhovuje běhat v přírodě, jen tak. Být s sebou, nebo lépe řečeno BÝT. Být ve spojení. Se vším, co je kolem. Snad i s tím, co mě přesahuje. S bohem, podstatou, jakkoliv to kdo pojmenovává. A každý běh mohu zažívat zázraky. Že jich je, jen to chce mít otevřené oči (a srdce). A co se mi také líbí, že jsem schopný to podobně prožívat i při takových hromadných akcích, jako je pražský 1/2 maraton.
Běžím v davu lidí, sem tam cítím příběhy jednotlivých běžců. Vnímám klid, kterým se stávám a vnímám jakousi majestátnost a rozšíření. A naopak se ztrácí asfalt pod mýma nohama. Občas se mi i stává, že jsem najednou o několik kilometrů dále. Prostě bych přísahal, že jsem ty předchozí 4 km neběžel, jen se přesunul v čase:-) Ano, stále platí, že chci na podzim zkusit hradecký 1/2 maraton pod 2 hodiny. Ale není to hlavní cíl. Vlastně chci a zkouším (i skrze běh) být (lepším) člověkem…
O týden později: P. S. včera jsem měl trénink podle plánu, který jsi mi „naordinoval“. Nějak mimochodem jsem zaběhl mých nejrychlejších 10 km. Oproti předchozímu výkonu (před pár měsíci) jsem se zlepšil o 5 minut:-) Běžel jsem ráno, nikde nikdo a já objevil novou trasu podél řeky Moravy. Všechno vonělo a ptáci zpívali ty jejich jarní písničky :-)…