Jak se stát padlým andělem v poměrech zakomplexovaného státečku, který byl 300 let v područí? Jak se stát běžeckým antikristem mezi lidmi, kteří si musí stále dokazovat, že jsou NĚCO? Velmi snadno, stačí druhým poskytnout víru v sebe sama, víru, že i ty máš na to, co si usmyslíš udělat, že stačí jen věřit v sebe, ve své schopnosti, že si za tím půjdeš, že si za tím poběžíš a vše ostatní už přijde samo.

Samo, že to samo nepřijde, ale na první pohled to tak může vypadat pro někoho, kdo nevidí, kolik pro to druhý učinil, kolikrát se musel přemlouvat, aby překonal sám sebe, kolikrát musel překonat své pochybnosti.

Ale to se nakonec nepočítá, vždy se počítá jen dosažení cíle, a když dosáhnete cíle, vše se maže, vše je odpuštěno, cítíte se znovu jak polití živou vodou a máte potřebu se o své štěstí podělit a máte-li tu schopnost, že víte, jak nastartovat druhé, tak je nadchnout pro svou věc.

Pohříchu se pak pro některé můžete stát kacířem – antikristem, vždyť kam by ten svět dospěl, kdyby všichni uběhli maraton, což teprve ultramaraton! 

První vyhrává, ostatní už jej mohou jen následovat, nebo musí přijít sami s něčím novým

Už párkrát jsem zaslechl, že jsem si přisvojil běh, jako bych ho vymyslel. Chápu, že to tak někdy může působit, ale já s jeho mediální propagací začal už před dvaceti lety, kdy jsem s Janem Šourkem začal vydávat časopis Ulravytrvalost, posléze Běžecký svět. A to bylo v době, kdy se o sociálních sítích mluvilo nanejvýš v literatuře, kde se mluvilo o velmi vzdálené budoucnosti.

Běhání v té době bylo popelkou a to i přes to, že už od osmdesátých let minulého století tu byla Liga 100, Ivo Domanský a jím vydávaný časopis Maraton, běhy mimo dráhu. Bohužel, přestože rok 1989 znamenal v našem životě velký zlom a krok ke svobodě, znamenal i to, co svoboda sebou nutně přináší, a sice nutnost postarat se sám o sebe. V tu chvíli spousta běžců musela své běhání omezit, aby zabezpečila své rodiny a trvalo dalších deset let, než si to trošku sedlo a běžecký bum mohl pokračovat.

Nevedu si statistiky

Taky k čemu, mě nezajímají čísla, mě vždy zajímá jen konkrétní člověk. Kdybych si ale statistiky vedl, tak bych došel jistě k docela velkému číslu těch, které jsem osobně, nebo zprostředkovaně za pomoci svých článků a knih, dovedl do cíle pětky, desítky, půlmaratonu,  maratonu či ultramaratonu. Nikdy jsem za někým nepřišel a neřekl mu: Ty bys měl běžet maraton, vždy se to odehrálo spíš následovně: Myslíš, že bych mohl někdy uběhnout maraton – ultramaraton?. Má odpověď většinou zněla: Ano, myslím si, že jednou můžeš uběhnout maraton – ultramaraton, ale měl bys začít na kratších vzdálenostech a těm dlouhým se postupně dopracovat.

Každý takový za mnou přijde kvůli víře, ta jeho je zatím slabá, on po tom zaběhnout si maraton – ultramaraton bytostně touží, ale zatím se bojí, zda jeho myšlenky nejsou příliš smělé a tak přijde za mnou, aby u mě načerpal tu víru, která mu dosud chybí.

Proč bych měl komukoli, kdo je zdravý a má odpovídající fyzickou kondici, nebo je u něj předpoklad, že je ochoten a schopen vykonat tu cestu, tu práci, která je potřeba, aby svého cíle dosáhl, jeho víru vzít tím, že jej nepodpořím vírou svou.

Než s člověkem začnu pracovat, musím si jej sám pro sebe zařadit.

Běžec srdcař

Běžec srdcař miluje svůj sport a je schopen a ochoten mu obětovat vše. Trápí ho, že ostatní běžci nepřistupují k běhu stejným způsobem, že nevidí to, co je nad slunce jasnější, a sice, že když chci být vynikající běžec, tak musím začít od píky, musím začít od kratších tratí, na těch se zlepšovat a teprve až když dosáhnu svého maxima, tak přejít na tratě delší.

Nechápe, že ostatní to tak mít nemusí, že jim stačí běhat jen proto, že jim to přináší radost, čistou hlavu, lehčí tělo, zdraví a dobrou fyzickou kondici. Nechápe to i proto, že běžec – hobík může mít také své sportovní cíle, může také chtít dát deset kilometrů za 40 min, maraton pod 4 hodiny, 3:30 nebo dokonce pod 3 hodiny, ale ne tak, že by se vzdal toho prvotního – radosti z běhání. 

Běžec – srdcař je proto zmaten, snaží se přesvědčit běžce – hobíka, majícího také sportovní cíle, že jde na všechno špatně. Běžec – hobík se zase snaží přesvědčit běžce – srdcaře, ať mu vleze s tím kázáním na záda, protože on si to bude dělat po svém. 

Běžec hobík (hovík)

Ten si prostě běhá pro čistou radost, proto aby utekl stresům, které na něj navaluje potřeba postarat se o sebe, o své bližní, o zaměstnance, o firmu, o pacienty, o … Tomu bude vždy naprosto šuma fuk, jestli běží 10 km za hodinu či 40 minut, nebo maraton za 8 hodin či hodiny tři. Prostě běhá, aby žil, aby přežil. Běhá pro zdraví a dobrou mysl a to mu naprosto stačí. 

Běžec hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný.

Jak s tím naložit

No, jak s tím mám naložit? Zkrátka si musím uvědomit, koho mám před sebou, abych nenarazil. Jako běžec – srdcař nemůže přivést běžce – hobíka na své náboženství, tak běžec – hobík nepřivede na své běžce – srdcaře. Jsou to prostě dva rozdílné světy. Stejně jako tu máme svět křesťanský, islámský, buddhistický…

Jedinou možností, jak žít vedle sebe v míru, je ctít jeden druhého, své vzájemné odlišnosti a respektovat se navzájem.