Běh a života běh je jen jeden, jaké si je uděláme, takové je máme

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok