Běh do nitra sebe sama

Když přijíždím na západ v době ranních mlh a rostoucích hub, dýchne na mě něco velmi křehkého, subtilního, vonícího sladce i hořce zároveň, co má v sobě světlo slunce prorážejícího studené mraky, barvy podzimního listí, barvy krvavých jeřabin a schnoucí trávy, černou barvu kontur kmenů a větví stromů, dýchne na mě v celé své ryzosti vůně ZEMĚ.

Země, kterou nadevšechno miluju…, při tom si vzpomenu na její duši a uvědomím si, že ať jsem na té naší zemičce kdekoliv, je mi tam dobře, protože s ní mohu mluvit. Rozmlouváme spolu pomocí kroků, kterými já do ní vydupávám svá slova, své myšlenky, své pocity, které jí chci sdělit, kterými jí říkám, že ji mám rád, že je mi vším, protože nám všem dává své požehnání, abychom mohli žít skrze plody, které nám poskytuje k našemu životu. Ona mi pak skrze světlo a stíny, skrze vánek, dešťové kapky, hromy a blesky, sněhové vločky či kroupy sděluje, jak se cítí, zda je vše v pořádku, nebo zda bych měl něco změnit, nad něčím se zamyslet, něco učinit… 

Je to zvláštní rozhovor, protože k němu nepotřebujeme slova, slova, jimž dal člověk kdysi v pradávnu nějaký význam a nyní se je snaží stejně jako ZEMI znásilňovat a říká, že ten význam je úplně jiný, stejně jako říká – svými činy, že ZEMI vlastně k ničemu nepotřebuje, protože je schopen si vše vyrobit v chemických laboratořích a továrnách a když bude nejhůř, odstěhovat se třeba na Měsíc či na Mars. V duchu si tak říkám: „Už aby tam tihle všichni, kteří takto smýšlejí, byli…“

Tak tohle na mě vždy dýchne, když se blížím k Hůrce, k jedné z nejmladších sopek ve střední Evropě, k místu, kde mi je moc dobře, protože když se tady podívám z okna anebo když vyběhnu, hned slyším, jak na mě ZEMĚ volá a volně navazuje v našem nikdy nekončícím rozhovoru tam, kde jsme naposledy skončili, takže zeptáte-li se mě, co dělám, na co myslím, když si běžím své nekonečné kilometry, tak odpověď je nasnadě: „Vedu se Zemí nikdy nekončící dialog beze slov“.

Když se blížím ku Praze, dýchne na mě syrovost vody, dýchne na mě syrovost historie. Ta syrovost mě pohltí i ve chvíli, kdy vyběhnu na svůj běh po stezkách vedoucími kolem Vltavy, paprskovitě se rozbíhajícími od Vltavy vzhůru do všech stran. Při výbězích v Praze, běžím-li sám, někde uvnitř cítím a znovu prožívám spousty příběhů, které se udály lidem, kteří kolem Vltavy po staletí žijí, lidí, kteří proměňovali své vize ve skutečnost, až dali vzniknout dnešní podobě matky měst. Při bězích v Praze a jejím okolí vnímám tep doby, tep doby minulé, současné, ale i budoucí. Tohle vše dokáže s člověkem běh, vede-li běžec se Zemí dialog beze slov.

Když se blížím ke své milované Šumavě, cítím, jak se celý halím do závoje utkaného z lásky. Nikdy nezapomenu, jak jsem prvně vstoupil na její, pro mě posvátnou, půdu. Jak jsem poprvé ulehl pod její širou oblohou ke spánku, jak jsem si ji užíval, když jsem jí poprvé přecházel z Lipna do Sušice, jak jsem se poprvé nořil do neskutečně studené vody Vydry, obdivoval život bující si zcela svobodně v Boubínském pralese, když jsem se po ní poprvé rozeběhl. Je to všechno už velmi dávno, ta láska trvá už 45 let, přesto si pamatuji, jak už při těch prvních krocích po půdě Šumavy jsem začal vést se Zemí svůj nikdy nekončící dialog. 

Možná se ptáte, proč vám tohle vše povídám, jak to souvisí s během, s běháním, co vám to může dát pro váš běh, jak to může váš běh zlepšit? Popravdě nevím, jak to může zlepšit váš běh, jaký prospěch z toho můžete mít, pokud nejste schopni se při běhu ponořit hluboko do sebe a začít vnímat, jak doslova splýváte se vším, co vás v tu dobu obklopuje, jak se s tím stáváte jedním. 

Pro lidi s citlivou duší to bude snadné, pro materialisty to bude nejspíš dosti těžké, ale znám jich spoustu, kteří se celý život honili za…, prostě za čímkoliv, co se jim zdálo odpovídající jejich postavení, jejich věhlasu, kteří nechápali, co můžu mít z toho, že si prostě běžím krajinou beze slov. Bez toho, že bych vytvářel nějaké hodnoty, které bych mohl proměnit tu ve stejk, tu v telku, tu v mercedes, tu… Nechápali, ale přesto jim to nedalo, aby jednou neokusili, a najednou pochopili, že život není o tom, kolik snědí za život stejků, jestli mají v obýváku tu největší a nejmodernější televizi, v jakém bouráku jezdí, kolik žen na to ulovili, že tohle všechno jim nikdy neposkytlo tolik vzrušení, tolik svobody, tolik opojení ze života, jako běh tichou krajinou beze slov.

Běh do vlastního nitra umožní člověku najít nový rozměr běhu, ale i nový rozměr života. Jak pro jeho běh, tak pro jeho život to bude znamenat ztišení a zpomalení, což, jak brzy zjistí, neznamená nutně méně zážitků, méně kilometrů. Ba právě naopak, člověk, který dokáže svůj běh, svůj život zpomalit, brzy pozná, že je schopen běžet déle a uběhnout více kilometrů, dokonce i rychleji, než kdy před tím. V životě pak bude schopný dosáhnout větší hloubky ve všem, co činí, přestane klouzat po povrchu věcí a naučí se poznávat, oč má smysl usilovat a co je jen vějičkou na ukojení jeho ctižádosti.

V čase přelomu roku, který právě nastává, v čase, kdy starý končí a nový nastává, má člověk tendence hodnotit minulé a upírat svůj zrak k budoucnosti. Zkuste tedy v tomto čase něco jiného než obvykle, a sice sednout si kdesi v přítmí domova a za zvuku zklidňující hudby a dýmu z vonných tyčinek hledat odpovědi na to, co bylo, proč bylo, co dál… Obujte se, oblékněte se na pomalý běh a vydejte se na svůj první běh, při němž nepůjde o to, běžet rychleji a více, ale v němž půjde o jediné – najít sama sebe tam kdesi hluboko uvnitř sebe, tam kdesi vysoko nad sebou samým. Vyběhněte, zapomeňte na celý svět, tempo svého běhu přizpůsobte tlukotu svého srdce, svému dechu, přivřete oči, zvedněte hlavu, dívejte se kolem sebe, ale spíše než to, že se k vám blíží strom, že se blížíte k řece, ke skále, vnímejte odlesk světla ve vodě, paprsek světla lomící se v kapse rosy, vnímejte atmosféru místa a času, poddejte se tomu a jen běžte a jen buďte. 

Na svůj běh si neberte ani mobil, ani sporttester, prostě nic z těch moderních vymožeností, které běžně při svém běhání používáte a které vás odvádějí od prapodstaty běhu a sice, splynutí s okolním světem, splynutím se sebou samým. Staňte se Běžcem – bytostí z pradávných dob, kterou bylo možno zahlednout spíše jako běžící stín v ranním oparu či při západu slunce Africe, v Himálaji, v Americe, v Evropě, Asii, Austrálii, Arktidě či Antarktidě, než jako člověka z masa a krve, neboť Běžec – bytost, je více tím stínem než materií. 

A ptáte-li se ještě stále, co vám běh do nitra přinese, k čemu vám může být dobrý, tak vězte, že právě to, že se stanete tím běžícím stínem, neboť, jak známo, stín je nepolapitelný, takže zrovna tak už ani vás v životě nic nepolapí, pokud se sami nerozhodnete být lapeni.