Den se ještě choulí do ubývající noci, slunce ještě hluboko pod obzorem vysílá první paprsky, aby očím mžourajícím v korunách stromů zvěstovaly jeho pozvolné přebírání vlády.

Obouvám se a vyrážím na cestu. Zprvu jen zvolna, ještě trošku zchromlý spánkem na tvrdém lůžku protkaném šiškami a klacíky, které jsem při jeho přípravě v ubývacím světle předchozího dne neviděl.

Postupně, jak se rozehřívám, začíná mi proudit tělem krev, svaly zprvu ztuhlé se uvolňují, můj krok se zrychluje, až zničehonic zjišťuji, že tráva, stromy, skály…, vše co za běhu míjím, mizí někde daleko za mnou.

Začínám hrát hru na míjenou. Když ve volném tempu míjím stromy běžící proti mně, vypadá to, jako by si zvědavě prohlížely blížícího se narušitele jejich klidu. 

Zrychlím, v tu chvíli zrychlí i oni, proti vší logice však neběží ode mě, ale ke mně, jako by se na naše vzájemné setkání těšily. Ještě trošku zrychlím a zdá se, že mi začínají mávat na pozdrav.

Pokynu jim úklonem hlavy a když zvednu oči, jsou pryč. Ale není čas se rmoutit, protože v ústrety mi běží další stromy, trávy, skály…, obyvatelé lesa, jen zvířata a ptáci neběží ke mně, ale berou přede mnou roha, jako by už měli s člověkem své zkušenosti.

Zvolňuji, od úst mi stoupá pára, otáčím se, abych běžel zpět k místu, kde jsem strávil předešlou noc, a vše se opakuje.

P.S. Hra na míjení může být i zvláštní způsob fartleku, kdy naše zrychlení neiniciují změny terénu, ale lesní skřítci, které při běhu lesem míjíme. 

Hra na míjení je úžasnou možností návratu v čase, návratu, kdy jsme jako děti zažívali v přírodě jeden zázrak za druhým, do času, kdy bylo pro nás vše nové a vzrušující a kdy jsme ještě bytostně cítili, že příroda a my jsme jedno.