Před patnácti roky, 7.3.2009 se začala psát historie Běžecké školy. Mnoho lidí, fakticky všichni, kterých jsem si vážil, mě říkali, že u nás nemá podobný projekt šanci, protože našinec má za to, že běhat umí každý, takže nikdo nebude ochotný za učení se běhat platit.

Já jsem ale narozený v ascendentu Střelec, takže jsem si myslel svoje, vystřelil a udělal dobře.

Ne, že by běhání byl nějaký lukrativní podnik, ale mě na tom stejně nejvíc bavilo, a do dnes baví, že byť běhat umí každý, jsme s Běžeckou školou pomohli naučit se běhat a žít, tak aby měl život smysl, tisícům a tisícům lidi. Vše ostatní bereme, já i Dana jako bonus.

A toto byl jeden z článků, který si mohli čtenáři Běžecké školy 7.3.2009 přečíst. Jak vidíte, moc jsem se ve svém uvažování neposunul 🙂

 Zdá se vám na té otázce něco divného? Mně tedy rozhodně. Manažer, tedy alespoň podle mého laického výkladu, by měl být člověk, který řídí, plánuje, nařizuje a deleguje. Tedy měl by si být schopen zorganizovat svůj čas. Jasně, vím, že je to někdy skoro neřešitelný problém, když se na vás valí jeden problém za druhým a vy skáčete z místa na místo jak opička na gumě. Ale přesto!

Nebo lépe řečeno právě proto by si měl člověk najít čas na sebe. Řekl bych, že všichni tohle cítíme, všichni to víme, ale rozhodnutí o tom kdy začít odkládáme tak dlouho, až už není co řešit.

Čekáme do doby, kdy se vše v našem těle nahromadí a vzbouří. Je to, jako když přijdete na nějakou hostinu a tam vám začnou předkládat jednu laskominu za druhou a vy nemáte sílu nic z nabízeného odmítnout.

Tu si zobnete sýrečku, tu si dáte okurčičku, hm, tahle laskonka vypadá taky dobře. Zapíjíte vínem, zapíjíte pivem, do toho něco na trávení. Není divu, když se to v nás vzbouří a vyrazí na vzduch. 

S neustálým přetěžováním, které není kompenzováno nějakou formou relaxace, se to má stejně. Hromadíme v sobě jeden stres za druhým. Musím udělat ještě tohle, tamto, onohle a najednou se divíme, když ležíme na chodníku a koukáme na ten šrumec okolo sebe. Nad námi se sklání pán v bílém plášti a my si oddychneme, že to ještě není svatý Petr a nevítá nás na prahu svého království. 

Pak ležíme v posteli, připojeni k hadičkám, kterými do nás proudí život, a říkáme si:

„Sakra, jsem to ale kus vola, že jsem to nechal dojít až sem!“ a začneme děkovat životu za novou šanci. 

Přitom stačí velmi málo. Stačí si udělat dvakrát v týdnu a o víkendu čas na sebe. Nemusí to být hodiny, stačí jen hodinka, nebo dokonce půl hodinky, ale každopádně by to měl být čas, který věnujete jen sami sobě.

Je jedno, jestli si půjdete zaběhat, zaplavat, do sauny, na kolo, nebo jen tak posedíte nad dobrou knihou, nebo si zajdete na výstavu. Ideální je, když čas, který si vyšetříte pro sebe, věnujete jak nějaké pohybové aktivitě, tak pouhému rozjímání. 

Já vím, doba je zlá. Chtějí se po vás výsledky. Jste silní, vy něco vydržíte, ale….

…ale to bych mohl začít zase od začátku…

Abych ale neskončil uprostřed rozepsané věty, přidám ještě pár řádků o tom:

Jak si můžete nakombinovat své pohybové aktivity

Týden 1.

• Po. 30 minut kombinace chůze a běhu (indiánský běh). Vždy 3 minuty rychlé chůze a 3 minuty pomalého běhu, to celé 5x.
  St. 30 minut volného plavání
  So. Půldenní pěší turistický výlet, nejlépe s rodinou

Týden 2.

• Po. 60 minut spinning nebo kolo
  St. 30 minut kombinace chůze a běhu. Vždy 3 minuty rychlé chůze a 3 minuty pomalého běhu, to celé 5x.
  So. Práce na chatě či na chalupě

Tak a je to, že to ani nebolelo? 🙂