Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!