Nikdy není pozdě a věk je jenom číslo

Je to skoro třináct let, co přišel e-mail od Bohunky: „K narozeninám i nadcházející svatbě přeji Tobě i Tvé nastávající paní hodně Božího požehnání. Ať Vás neopouští. Tímto se uklidňují vody mezi fanynkami a už si půjdou po krku jen na závodech“.

 Tohle přání jsem vyhodnotil jako nejlepší, protože potěšilo a zároveň velmi pobavilo a taky proto, že od odesilatelky bych takový nadhled nečekal.

Začátek příběhu

Skoro každý, kdo slyší následující příběh, říká: „To je tak neuvěřitelné, to byste měli napsat!“. Dnes tedy nadešel den, kdy se hodí jej napsat a poslat do světa s přáním: „Leť a pomoz těm, kdož věří v lásku, uvěřit, že jejich víra je dovede až k ní“.

Dějství prvé – zkouška z němčiny, drobné do parkovacího automatu, časopis Run, Behej.com

Dana jela do Plzně na zkoušku z němčiny. Zaparkovala a zjistila, že nemá drobné do parkovacího automatu. Ve stánku s novinami, kam zašla, aby rozměnila, objevila první číslo časopisu Run.

Zalíbila se jí ta lepá děva v běžeckém na obálce a časopis si koupila. Z něj na ní juknul článek o tom, jak je jednoduché zaběhnout si maraton, inzerát na Behej.com a tam další mé články.

Napsala mi e-mail, že by ráda tréninkový plán a bylo vymalováno. Napsal jsem jí totiž, ať mi zavolá, abychom se dohodli, co si vlastně pod tréninkovým plánem představuje.

Zavolala a bylo vymalováno podruhé. Její hlas mi připadal velmi známý a já po našem rozhovoru volal Petrovi Syblíkovi: „To je ona!“. Byl – řekněme – trošku skeptický, v té době létala má psychika nahoru dolů.

Pak jsme se sešli na kafe v Mariánských Lázních. Bavili jsme se o všem možném, na běh jsme se dostali až v samém závěru, kdy jsem jí řekl, aby si koupila sporttester, změřila si, na jakých frekvencích běhá a také kolik měří okruh, na němž běhá s Iriskou – dobrmankou. 

Pak se pár týdnů nic nedělo. Zavolal jsem tedy, zda už má pro mě nějaké informace. Měla houby, protože zrovna řešila pracovní záležitosti.

Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme na Kladské, a tam trošku zaběháme, abych zjistil, s čím mám pracovat.

Na Kladské jsme nachodili asi 10 km, podařilo se nám, tedy mě, i zabloudit, ale k běhu jsme se prakticky nedostali. Zato jsem se dozvěděl, že je vdaná a kromě manžela má v baráku dceru a maminku, a taky jsem se naprosto zamiloval.

Vůbec se mi nechtělo odjíždět do Prahy a loučení jsem protahoval, co to šlo, až si ze mě začala utahovat: „Se ti ode mě nechce, viď?“ „Nechce“, řekl jsem po pravdě.

Po rozloučení jsem odjel ke Třem křížkům a za Danu poděkoval. Volal jsem opět Petrovi Syblíkovi, který po oznámení, že je vdaná, odvětil: „Tak to asi není ta pravá?“ „Je!!!“, oponoval jsem já. 

Dějství druhé – Krkonoše, Svatošky, voda, voda, všude samá voda

Začalo léto a Dana jela s partou z angličtiny na týden do Krkonoš. Domluvili jsme se, že za ní přijedu. Pak z toho couvala a nakonec mi zase zavolala, abych přijel, prostě dělala takový ty normální ofrky.

Vyjel jsem z Prahy směr Pec pod Sněžkou. Když jsem byl na půl cesty, tak mi napsala: „Jak je to z Prahy daleko?“ Odvětil jsem: „Asi 180 km.“ Načež dorazilo: „Tak to nejezdi!“. „Pozdě“, zněla odpověď, „už jsem na půli cesty a vracet se nebudu“.

Užili jsme si krásné 2 hodiny pod hvězdnou oblohou a při měsíčku, když jsem odjížděl, už byla mnohem povolnější a litovala, že musím odjet.

Domů jsem se vrátil někdy ve dvě v noci.

Pak přišel první trénink na Svatoškách, kde se odplavilo nejen malování tvářičky, ale začalo se uvolňovat i cosi v nitru. Postupně jsme se k sobě přibližovali, ale Blíženci a Krysa, tedy měsíční a roční znamení, se v ní ne a ne vzdát. Vpustila mě sice do svého života, ale stále byla hluboce zakořeněna ve své rodině a neudělala žádný další krok k tomu, abychom mohli být opravdu spolu.

Dějství třetí – rozchod

Nakonec to dopadlo tak, že před rokem jsem začal dávat za pravdu Petrovi a rozhodl jsem se vše skončit. Myslel jsem to vážně, ztratil jsem víru a s ní i sílu, což se začalo projevovat i na mém zdraví.

Kupodivu tenhle krok ale znamenal v přístupu Dany ke mně, k našemu vztahu, naprostý obrat. Bylo to přesně tak, jak se říká: abys mohl něčeho dosáhnout, musíš se toho vzdát. Je tam samozřejmě ještě i: pokud se chceš něčeho vzdát, musíš to vlastnit, jinak to nefunguje, protože nevíš, čeho se vzdáváš!

Danu jsem samozřejmě nikdy nevlastnil a ani po dnešku vlastnit nebudu, na to je zrozená v příliš vzdušných znameních (Blíženec s ascendentem ve Vodnáři). Faktem je, že ona i já víme, že takto bychom to nechtěli ani jeden z nás.

Prostě to cítíme jako dva stromy, rostoucí velmi blízko u sebe. Dva stromy, které si poskytují vzájemně ochranu, ale nijak se neomezují.

Dva stromy tvořící jednu korunu, čerpající však sílu ze dvou kořenů. Když jednomu stromu dojdou na chvíli síly, stále je tu ještě druhý, který má sílu za oba. 

Dětství čtvrté – návrat

Po mém odchodu Dana pochopila, proč jsem od ní odešel a také poznala, co je pro ní v životě opravdu důležité. Přestala řešit malichernosti, kterými se dříve zabývala. Snad poprvé v životě začala stát skutečně na vlastních nohách, začala žít za sebe, svůj život. Přestala žít život druhých. Pochopila, že život je mnohem složitější, ale zároveň velmi jednoduchý, když mu dáme proudit, když se nebráníme přijímat věci tak, jak přicházejí.

Podala návrh na rozvod a odstěhovala se ze dne na den od rodiny. Jak sama říká, konečně začala říkat to, co si myslí a dělat to, co cítí.

Pravdou však také je, že když jsem odešel, neměl jsem nejmenší ponětí, zda se ještě někdy vrátím, což v následujícím dějství bylo také velmi důležité – a sice to, že když člověk něco dělá, musí to dělat naplno i s vědomím, že může o vše přijít. To odevzdání se, ale i odevzdání toho, co milujeme, musí být úplné, jinak

Prozřetelnost a tím ani toho druhého nepřesvědčíte, že to myslíte vážně a on bude stále kličkovat a zkoušet, jestli to myslíte opravdu vážně. Pokud vaše rozhodnutí není silné – v podstatě definitivní, tak vytvoříte jen začarovaný kruh – odchod – návrat – odchod – návrat…, přičemž budete oba zjišťovat, že jste se ve svém vztahu neposunuli ani o píď.

Je to velmi kruté pro oba, případně pro všechny, kteří se do tohoto soukolí zapletou. Vězte ale, že i z takového kruhu vede cesta vpřed. 

Dějství páté – kruh se uzavírá tam, kde se začal psát

Dnes se berou Dana a Miloš – Miloš a Dana. Berou se u Třech křížů, kde před pěti lety a měsícem k tomu Miloš děkoval Bohu za to, že mu pomohl najít v tom množství ostatních žen Danu.

Pro někoho je to možná nepochopitelný příběh, pro mnohé bude možná ještě nepochopitelnější, když napíšu, že Dana neměla nikdy chuť se vdávat a na její první svatbu jí nepřišla svědkyně proto, že si myslela, že si Dana prostě dělá srandu. Dnes je to však úplně jinak.

Dnes je to tak, že si Dana po celou dobu, co jsme nebyli spolu, představovala, že jsme se k sobě vrátili a vše korunovali tím, že se před Bohem i před lidmi na našem vyvoleném místě U tří křížů bereme.

Epilog

Věřte, nevěřte. Jak jsem psal v článku o našem prvním společném tréninku, že se strhla bouře a valily se vody shora, zdola, tu situaci jsme pak zažívali skoro při každém našem dalším setkání.

Jako by všichni čerti a všichni svatí bojovali o to, na čí straně budeme stát. My jsme se rozhodli již na samém počátku pro lásku. Pro lásku k sobě, pro lásku k lidem, pro lásku ke všemu živému i neživému, protože věříme, že to je jediná cesta, jíž by člověk měl jít, jíž by měl naplňovat svůj život. 

Včera v noci se rozhořela poslední bitva mezi nebem a zemí, mezi nebem a peklem, o to, na čí stranu se přikloníme, spíše však bitva symbolická v tom, že je už zcela jasné, kdo v našem případě zvítězil, i když někdy nevíte, kdo je černý, kdo bílý, kdo je dobrý, kdo zlý a nezjistíte to do té chvíle, než toho člověka pustíte blíž k sobě.

Běh je k tomu velmi dobrým nástrojem, neboť za pomoci kyslíku a vody, dvou prvků, s nimiž běžec v životě velmi silně zachází, se dostaví očištění a s ním zbavení se předsudků a pout.

Nikdy není pozdě vyběhnout, nikdy není pozdě uvěřit, že na nic v životě není pozdě a že věk je jenom číslo.