Již šestnáct let mám v kalendáři zaznamenánu předposlední červnovou sobotu. Ten den se totiž běží z Chebu Poutní maraton. Nejinak tomu bude i letos, takže už od začátku roku vím, že na první letní den, tedy 21. června, si nemám nic domlouvat, protože Poutní maraton je naprostá srdcovka.

Těším se na něj jak malé děcko, které chce mít natotata všecko. Už abych byl u kostela a mohl dýchat a všemi smysly vnímat tu rozdychtěnou atmosféru. Potkám se tam každoročně se spoustou kamarádů, kteří to mají stejně, a také se moc těší.

Poutní maraton je jedinečný v tom, že jej můžete běžet, jít pěšky, s holemi, na kole, na koloběžce, prostě jak vám je libo. Spousta lidí si zde zaběhla první maraton, a to hlavně proto, že tu nikoho nežene čas. Toho má každý tolik, kolik na absolvování těch 42 kilometrů a pár metrů potřebuje.

Poutní maraton je jedinečný i svou trasou, která vede krásnou přírodou pohraničí Česka a Německa.

Před kostelem sv. Mikuláše je vždy pěkný mumraj. Spousta známých lidiček, spousta neznámých lidiček. Sluníčko se na nás z výšky směje, občas to profoukne svěží větřík. No prostě idylka až na půdu kostela sv. Mikuláše, kam nám bude třeba vylézt, abychom celou tu svoji pouť završili.

Než vyběhneme na trasu, tak si v kostele dáme rozcvičku, pak kostelem proběhneme, kostel oběhneme a pak se vydáme na trasu.

Na každých cca 5 kilometrech nás čeká občerstvení, ale ta nejkrásnější místa, která po cestě navštívíme, jsou Maria Loreto, posvátná Lurdská jeskyně, z níž je to jen kousek ke klášteru ve Waldsassenu. Odtud se vydáváme na nejtěžší úsek cesty k úžasnému kostelu Kappel. Od něj zamíříme k hranici, která je u dvou pramenů. Z toho pramenícího v Německu pijí Češi, z toho pramenícího v Česku zase pijí Němci. Prostě přírodě je jedno, zda jsi pán či kmán, poslouží svými dary stejně všem.

Z Buchbrunnen (místo, kde jsou prameny) stoupáme vzhůru na Zelenou horu, odtud je to do cíle už jen 7 kilometrů, při nich si oběhneme místo, kde stával klášter sv. Anny, z nějž už zbylo velmi málo. Proběhneme Krajinkou, obkroužíme náměstí v Chebu, vystoupáme na vyhlídku kostela sv. Mikuláše a máme to za sebou. Zmáčkneme si stopky na hodinkách, protože tady si měří čas každý sám. Tady jsou na vrcholu blaha všichni, jednak díky tomu, že tu maraton končí, a také proto, že výš už to nejde.

Před kostelem dostaneme diplom, na faře výbornou polévku a něco dobrého na zub. A když se rozjíždíme k domovům, plánujeme si, že za rok se tu zase sejdeme na startu a dáme si to znovu. Protože Poutní maraton je nejen pro všechny, ale také pro Hospic sv. Jiří, na jehož činnost jdou všechny prostředky, které se podaří prostřednictvím maratonu od účastníků vybrat.

Jo a rozcvička začíná v 9:00.