Přenesme se zpět v čase. Píše se rok 1973, je září, mně je 19 let a právě rukuju na dva roky na vojnu. Dvouletý lockdown.

Jak něco takového může člověk ve zdraví vůbec přežít? Honí se vám hlavou. Vyřešil jsem si to po svém. Prostě jsem si řekl, že ty dva roky nejsou a až uplynou, já se vrátím tam, kde jsem svět opustil.

Ve chvíli, kdy byl vyhlášen LD, jsem si na to vzpomněl. Vlastně jsem si vzpomněl již o 14 dní dříve, neboť my v okrese Sokolov jsme byli společně s okresy Cheb a Turnov zavřeni již tehdy.

Mohlo by se na první pohled zdát, že tato pasivní rezistence, kterou tak proslavil Mahátma Gándhí, je vlastně rezignace. Ale pokud znáte historii, víte, že s tou svou „rezignací“ to Mahátma Gándhí nakonec dotáhl až na ministerského předsedu Indie. Takže to nejspíš nebude tak bezradná reakce na stav věcí, které chcete změnit.

Mně mé rozhodnutí pomohlo přežít ty dva roky vojny, během kterých jsem se domů dostal všeho všudy jen třikrát, v naprosté pohodě. A to i proto, že i na vojně jsem běhal, tedy spíše zběhal – na tajňačku přes plot opouštěl kasárna v Tachově, a poznával okolní přírodu.

Do civilizace jsem běhat nemohl, neboť tam bylo všude několik bystrých očí pomocníků VB nebo pomocníků PS. Jedni i druzí se mohli přetrhnout, aby se soudruhům zavděčili tím, že odhalili nepřizpůsobivého.

Zpátky do doby nedávné a k nápadu „Poznej místo, kde žiješ“. Ve chvíli, kdy byl vyhlášen v celé České republice LD a lidé se začali zajímat, jak velký akční rádius má obec či město, kde žijí, jsem si uvědomil to, co se mi běžně stává, když do nějakého města, obce či místa zavítám a proběhám si ho.

Pravidelně se mi stává, že se vrátím a lidem, kteří zde žijí, začnu vášnivě popisovat, co všechno jsem viděl, jak to tam mají nádherné a jak jim to závidím. Načež nastane ticho, lidé se po sobě dívají a nemají vůbec tušení, o čem mluvím.

Buďto na těch místech nikdy nebyli, nebo jim přijdou naprosto všední a vůbec si neuvědomují jejich jedinečnost. Možná jsem divný, ale od mala v sobě mám kluka, který touží objevovat. A nejradši je, když objevuje zcela běžné věci či místa, která mají na očích, pokud jsou ty oči otevřené, všichni.

Hodně lidí se bohužel dívá na svět cizíma očima, očima reklamy a propagandy, a hrne se na místa, kde to žije. A je jim úplně jedno, že ve chvíli, kdy se tam všichni nahrnou, přestávají ta místa být k žití.

Možná, kdyby se LD podal lidem formou, vydrž ty tři týdny, než se budeme moci všichni volněji nadechnout a využij ten čas k tomu, abys poznal co nejlépe místo, kde žiješ, tak bychom to všichni (nebo většina) přijali a na konec zjistili, že to nebyl až tak ztracený čas. Jako já jsem nakonec poznal, že ani ty dva roky, které jsem byl nucený strávit na vojně, nebyly tak úplně ztraceným časem. Díky nim jsem totiž poznal Doupovské hory v době, kdy se tam nesmělo, tehdy uzavřená místa na Šumavě i krásné okolí Tachova.

Takže za mě dobrý! 🙂

Vždycky totiž záleží, jak na věci nahlížíme a co si z toho, co vidíme a poznáme, odneseme do života. A když jste pozitivní a radovánek k tomu, tak vás nic nerozhodí. A pokud jo, tak ne na dlouho.

Přeji vám všem šťastný života běh a věřte, zase bude líp.                                         

P.S. Poznali jste město kde žiji?