Probouzení, probuzení, probuzený

Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 60 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!