Bolesti v oblasti bérce (syndrom bolestivého bérce) jsou velice častým problémem v mnoha sportech v období růstu, kdy jsou limitujícím faktorem při zvyšování tréninkové zátěže. Dalším stavem, kdy se tyto bolesti projevují, jsou stavy po úrazech či nemocech, kdy se závodník snaží rychle dohnat to, co v období nečinnosti zameškal. Tyto obtíže můžeme zařadit do více skupin, ale vyvolávající faktory jsou obdobné.

Anatomie: jako bérec je chápána část dolní končetina ohraničena hleznem a kolenním kloubem. Kostní skelet tvoří kost holenní (tibie), která má nosnou funkci a kost lýtková (fibula), která tvoří zevní kotník. Na této kosti se upínají svaly, které se podílejí na funkci kolene a hlavně chodidel. Na přední straně jsou to sval pohybující nohou do dorzální flexe (pohyb do „fajfky“) na zevní straně pak svaly pomáhající plantární flexi (pohyb do špičky) a stoj na špičce tzv. peroneální svaly. Nejvýznamnějším svalem, který se podílí na plantární flexi – stoji na špičce – odrazu, je tříhlavý sval lýtkový (m. triceps surie). Dále mezi svaly této skupiny patří ohýbače (flexory) palce a prstů nohy.

Chronický kompartment syndrom

Nejčastějšími obtížemi této oblasti je tzv. chronický kompartment syndrom. Jde o bolesti přední části bérce po zátěži. Projevuje se nejčastěji v jarním období po změně tréninku. Dochází k přetížení svalů v oblasti přední strany bérce. Přitom dochází k drobným trhlinám svalů, vyplavení látek, které vyvolávají zánět, zvětšuje se objem svalů a utlačují se nervy a cévy touto oblasti procházející. Dále se ukládá do takto poškozených svalů laktát, což též zvětšuje jejich objem. To je jedna z příčin bolesti. Opakovaná neléčená poškození mají za následek vznik trvalých změn na okrajích svalů, které jsou léčebně velmi těžko ovlivnitelné a mohou být příčinou ukončení aktivní činnosti sportovce.

Přetížení svalových úponů

Druhou skupinou obtíží bolesti bérce je přetížení úponů svalů nadměrným tréninkem nebo jako u chronického kompartment syndromu změna stereotypu běhu, kdy vznikají ve svalech mikroskopické trhlinky (mikrodramata) způsobující bolesti a dále ukládání laktátu. Dalším faktorem je vliv růstu, kdy adaptace úponů svalů je pomalejší než nárůst svalové hmoty, která na ně působí. Svůj vliv má i přísun vápníku do organismu. Hladina vápníku v krvi je vždy konstantní a je řízena hormonálně. Při jeho nedostatku se zvyšuje resorpce ze střeva, dále se snižuje jeho vylučování močí a následně dochází k resorpci vápníku z kostí, které jsou náchylnější k mikrotraumatům v místě úponů, ale i k zlomeninám. Svůj podíl má i nevhodná obuv neumožňující práci nohy, obuv sešlapaná, která již neplní svou stabilizující funkci a též nesprávný běžecký styl.

Dle bolestivosti se tyto potíže dělí do čtyř skupin, které přecházejí postupně z té nejlehčí do nejtěžší. První stadium jsou bolesti bérce po tréninkovém zatížení. Jako stadium druhé považujeme bolesti při tréninku, které však neomezují jeho intenzitu ani kvalitu. Do třetího stadia se zařazují poškození omezující trénink či výkon sportovce a konečně čtvrté, kdy bolesti znemožňují trénink a závodění.

Léčba poškození odpovídá stadiu. Při prvních příznacích, tj. bolestech po tréninku, je nutné snížení zátěže. Neznamená to omezení tréninku jako celku, ale cviků a pohybů, při kterých dochází k výskoku či doskoku na špičky nebo odrazům, a to po dobu 1 týdne. K zátěži se vracet postupně.

Tento výpadek je možno kompenzovat jinou zátěží. V tomto případě není vhodná ani jízda na kole. Ve druhém stadiu je nutné omezení 2 – 3 týdny a při přetrvávání obtíží i déle. Vhodné je užití mastí k masážím, gelů či sprejů. Ve třetím stadiu trvá omezení 4 – 5 týdnů a vhodná je fyzikální terapie. Musím na tomto místě připomenout, že žádná fyzikální ani jiná terapie není účinná, není-li vyloučen faktor, který ji vyvolává, tj. bez omezení běhu. Ve čtvrtém stadiu je toto vyřazení nutné provést sádrovou fixací na 5 – 6 týdnů s následnou rehabilitací

Únavové zlomeniny bérce

Samostatným problémem jsou únavové zlomeniny kosti holenní (tibie). Vyskytují se u mladých i starších běžců. Většinou začínají bolestmi v oblasti horní (proximální) části kosti holenní, při běhu se stupňují až natolik, že brání běhu. Při vysazení ustupují. Při rentgenovém vyšetření ji většinou zastihneme až ve stadiu hojení, kdy běžec přijde až ve chvíli, kdy se již bolesti nedají vydržet.

Léčba únavové zlomeniny bérce

Léčba spočívá v odlehčení – chůze o berlích cca 3 – 4 týdny. Sádrová fixace není u ukázněného běžce nutná, neboť vede k vychudnutí svalů a omezuje možnou náhradní tréninkovou aktivitu. V tomto období je možné běhat případně jezdit na kole. Hojení je možno urychlit i aplikací rehabilitace, kdy nejvhodnější se jeví aplikace magnetu. Nejdůležitější je vnitřní sebekázeň běžce, který musí respektovat nařízení lékaře, neboť svojí aktivitou mimo doporučení jen oddaluje hojení zlomeniny. Zatížení po léčbě musí být postupné, nejprve na měkkém podkladě a při sebemenších obtížích opět vysadit.

Prevence před vznikem únavové zlomeniny bérce

Při počátku tréninku po nemoci či úraze si musí běžec i jeho trenér uvědomit, že zátěž, kterou opět provádí, musí být menší než před onemocněním, neboť svaly i úpony si od tréninku, prováděného před zraněním, již „odvykly“. Při nemoci a to i po úrazech po fixaci v oblasti dolní končetiny sádrou je možné eliminovat ochabnutí svalů izometrickým posilováním svalů. Je vhodné mírné, přechodné omezení zátěže (odrazů) při přechodu na jiný povrch, či změnou typu obuvi. Velký význam má i přívod vápníku. Ve studiích se prokázalo, že u 80% postižených byl přísun vápníku v potravě menší než doporučená dávka 800 mg vápníku na den, což je asi 0,25 l mléka nebo 30 g tvrdého sýra denně.

Svalové trhliny v tříhlavém svalu bérce

Poměrně časté jsou trhliny svalové v oblasti tříhlavého svalu bérce (m. triceps surie), který probíhá na zadní straně bérce z oblasti podkolenní jamky a upíná se jako Achillova šlacha na patní kost. Jsou způsobeny porušení integrity svalové hmoty prudkou kontrakcí nerelaxovaného nebo špatně relaxovaného svalu při odrazu nebo výskoku, kdy se jednotlivé vlákna trhají. Podle množství přetržených svalových vláken zařazujeme tato poškození do tří skupin. 

Distenze svalu bérce (první stádium tříhlavého svalu bérce)

Toto stádium je nejméně závažné a dochází při něm „jen“ k přetržení drobných vláken.

Příznaky: projevuje se náhle vzniklou prudkou bolestivostí vzniklou při běhu. Nedochází k porušení celistvosti svalu. Bolest ve svalu postupně narůstá vznikem otoku a krevního výronu – závodník většinou končí se závodem. 

Léčba distenze tříhlavého svalu bérce

Při léčbě je třeba okamžitě zahájit ledování, přiložit elastickou bandáž. Po 2 dnech je možná podávat Ibuprofen nebo jiné nesteroidní antirevmatikum k tlumení zánětlivé reakce. Klid by v tomto případě měl být asi týden po ústupu bolestí, neboť není-li vytvořena pevná jizva, úraz se často vrací. 

Parciální natržení (ruptura) tříhlavého svalu bérce – druhé stádium

Při tomto stádiu je porušena struktura svalu, což je doprovázeno velkou bolestivostí, otokem a hematomem. 

Léčba parciálního natržení tříhlavého svalu bérce

V případě tohoto zranění, je třeba okamžitě ukončit sportovní činnost, zaledovat, přiložit elastickou bandáž. Následně je nutné vyšetření lékařem fixace na 6 týdnů a následnou rehabilitací (magnetoterapií), aplikací gelů či sprejů a celkově v podání nesteroidních antirevmatik.

Přetržení tříhlavého svalu bérce – třetí stádium

Při třetím stádiu dochází k přetržení svalu s poruchou funkce, což je v oblasti tříhlavého svalu vzácné. Přetržení svalu provází výrazná bolestivost a je nutné okamžitě končí sportovní činnost. 

Léčba: okamžité ošetření stejné jako u předchozích stadií, ale léčba je operační – sešití svalu s následnou imobilizací na 6 týdnů. 

Prevence těchto postižení je v rozcvičení a protažení svalů. Vše uvedené ukazuje, že většinu rizikových faktorů v této práci uvedených je možno ovlivnit samotným závodníkem. Na závěr musím zdůraznit, že je nutné reagovat již na první příznaky, které jsou nejsnáze ovlivnitelné a omezují zátěž nejméně – neohrožují trénink ani závodní činnost v takovém rozsahu jako stadia pozdější.