Žádný život, bez ohledu na to, jak je dlouhý, není dost dlouhý, pokud jím prolétnete jak štvaná zvěř.

Je docela s podivem, že velmi rychle přijímáme do našeho života prvky rezonující ve vyspělých ekonomikách, ale filozofie pomalosti nám uniká.

Cítíte opět ten protimluv: filozofie (revoluce) pomalosti nám uniká. 

Revoluce pomalosti, na rozdíl od všech předchozích, neboří. I když vlastně ano, i ona boří a sice boří trend ovládnout čas.

Ostatně snaha ovládnout čas, získat nad svým časem kontrolu, dohnala člověka k tomu, že stíhá ve svém životě méně a méně z toho, co si stihnout předsevzal.

Jedním z pomocníků, které člověk využívá k honbě času, je automobil. U něj, automobilu, to dospělo tak daleko, že se města čím dál tím více přizpůsobují tomu, aby měl člověk auto co nejblíže k zadku. Nejlepší by bylo, kdybychom s ním mohli parkovat v obýváku, abychom nemuseli, když chceme někam jet, udělat krok navíc.

Ve smyslu: vše pro člověka! se to někde zvrtlo, neboť chodec aby se ve městě bál, že když jej nedorazí auto, dostane ho cyklista nebo koloběžkář (nejlépe v obou případech jedoucí na elektropohon).

Veletoč

Zatímco u nás ještě děláme vše pro auta, moderní společnost si uvědomuje, že na prvním místě je (by měl být) člověk. A tak se začínají zlidšťovat centra měst, vytěsňují se z nich auta i kanceláře. 

Centra měst ožívají znovu životem, lidé si jsou zase sousedy a přáteli, procházejí se po bulvárech, zahradách, parcích, místo aby spěchali do svého domu v satelitu, a tam se zabarikádovali, aby je náhodou někdo neotravoval.

Jejich život zklidňuje, zpomaluje, stává se znovu k žití.

Možná by stálo za úvahu, kdyby si ti, co nyní usilují o to, být komunálními politiky, přečetli knihu Carla Honoré Chvála pomalosti, a něco z myšlenek filozofie pomalosti si vzali za své.

Jsem si jistý, že bychom na tom vydělali všichni, minimálně tím, že život by ztratil něco na své hektičnosti a byl by lidštější.