Člověk je legrační, dost často hledá to, co má přímo před nosem, daleko v nekonečnu.

I když v případě absolutního klidu, vyrovnanosti, smíření, spočinutí v absolutní nečinnosti, kdesi hluboko, přehluboko v nekonečných tišinách své duše, svého vědomí i podvědomí, se vlastně o nekonečno jedná.

Problém je, že to nekonečné nenajdeš na žádné mapě, neboť mapy duší neexistují. Možná že i existují, ale jsou stejně proměnlivé jako písečné duny. To podle toho, co zrovna prožíváme a jak to s námi lomcuje.

Položili jste si někdy otázku:

Nastane někdy chvíle, kdy zavládne absolutní mír?

Myslíte si, že na tuto otázku existuje kladná odpověď?

Většina nejspíš odpoví, že ne, že vždy budou na světě místa, kde bude bojovat jeden proti druhému. A přesto, i když to vypadá jako naprostá utopie, má svět šanci tuhle chvíli zažít! Předpokládá to splnit jeden jediný úkol, a to každým člověkem žijícím v tu chvíli na Zemi, či budou-li v té době žít lidé i na jiných planetách, tak kdekoliv ve vesmíru. Tou podmínkou je, že každý člověk najde odvahu nahlédnout hluboko dovnitř sebe, aby poznal sebe sama, takový, jaký je a aby se takový bezvýhradně přijal.

Může Česká republika zažít chvíli, kdy všichni potáhneme za jeden provaz?

Zajisté může! Bude to však chtít splnit výše uvedenou podmínku.

Proč nestačí na světě nastavit systém tak spravedlivý, aby jej přijali všichni?

Je to jednoduché, žádný systém vlády, byť by byl sebespravedlivější, nemůže fungovat prostě proto, že je postaven na obecnosti a nezahrnuje v sobě prvky jedinečnosti.

Přitom každý člověk je jedinečný, je výjimečný. Tato výjimečnost je nám dána proto, abychom ji jeden každý z nás rozvíjel a nabídl ostatním, to je jediná sociální spravedlnost na světě a ta jasně říká: obětuj svůj život druhým! Oběť přitom v tomto kontextu neznamená položení se na oltář, abych druhé ochránil. Oběť znamená dání sebe celého ve prospěch celku.

Vím, v současném systému fungování světa lidí to zní jako hodně velká fantasmagorie. Souhlas. Ale je to jediná cesta, jak dosáhnout, aby v České republice, nebo chcete-li v celém světě, jednou táhli všichni za jeden provaz, aby lidé na celém světě směřovali ke společnému cíli – MÍRU.

Mír neznamená jen klid zbraní, ale především mír v duši, mír v mysli.

Co si takhle udělat nejdříve 1 hodinu, pak 2 hodiny, 3 hodiny…, jeden den…, bez všech médií. Prostě vypnout proud, rádia, televize, mobily, počítače, hodiny a hodinky…, vše, co přináší zprávy nebo vytváří jakýkoliv hluk a setrvat v naprostém tichu, kdy budeme slyšet jenom svůj dech, poběžíme-li, tak jenom ozvěnu svých kroků a svůj dech…

Monotónnost našeho dechu a našich kroků nás nasměruje hluboko dovnitř nás, do míst, kde jsme nikdy nebyli. Do míst, kde objevíme bílé, naprosto ničím neposkvrněné, jako bychom se dívali do mlhy, hebké, ale na rozdíl od mlhy neuvěřitelně teplé, místo.

Tím místem je naše duše. Když se soustředíte ještě více do jejího středu, objevíte v ní svůj přesný obraz, ale ne současný, ale obraz dítěte, které se právě zrodilo, které poprvé kouká otevřenýma očima na svět. Ty oči jsou čisté, jantarově čisté, bez poskvrnky.

Najednou vás ty oči zahlédnou, podívají se upřeně na vás a vy ztuhnete hrůzou a někdy i hnusem, neboť v tu chvíli uvidíte sebe tak, jací jste právě teď. Ten pohled je velmi drsný, ne však pro každého, ale mohu vás ubezpečit, že nikdo, ani ten „nejčistší z nejčistších” neodejde z tohoto prvního setkání bez toho, aby se svého pravého obrazu lekl.

Vyděsil jsem vás? Proč? Cožpak jste až dosud nevěděli ve skrytu duše, jaký život vedete, jací ve skutečnosti jste? Ale běžte! To, že jste si až do této chvíle hráli na dokonalé, z vás ještě dokonalé neučinilo, ba právě naopak.

Čím více jste se tak snažili vystupovat, tím víc jste cítili, tím větší obavu jste měli, že vás někdo někdy prokoukne. Zkrátka, že to praskne. Není lepší si tedy udělat tu chvilku a podívat se sám sobě do očí?

Ten pohled do svého nitra, do očí svého dítěte vám poskytne ještě jeden pohled. Pohled z druhé strany, kdy uvidíte v těch samých očích svou cestu, to, proč jste byli na svět vysláni, s jakým úkolem, s jakým posláním.

Už najednou nebudete muset řešit otázky: Proč jsem tady? Co tady pohledávám? Co tu mám probůh dělat? Tím jediným pohledem dostanete odpověď na všechny tyto své otázky. Ta odpověď bude pro vás natolik inspirující a radostná, že v tu chvíli zapomenete na tu prvotní hrůzu a vrátíte se zpět ze sebe plni síly, odhodlání a elánu uskutečnit svůj ÚKOL, obětovat se pro druhé, nabídnout druhým své služby!

Pravda, druzí budou mít najednou pocit, že jste se zbláznili, jen vy však budete vědět, že BLÁZNY jste byli až do teď!

Vítejte v ŠANGRILA.