Mohu tě přivést k vodě, pít už musíš sám. Mohu ti ukázat cestu, jít, běžet, už musíš sám.

 „Když tě zavedu tam, odkud se pravda jeví nová – a má cesta nebude pravdivá ani falešná, neboť kroky prostě jsou a nemůžeš je popřít, potom mne, který jsem ji stvořil, ani nepostřehneš a nebudu ti připadat ani pitoreskní, ani brilantní, ani paradoxní, neboť tu byly prostě kroky, jež následovaly za sebou…“. Antoine de Saint-Exupéry.

 Prostě po té cestě půjdeš, protože je to TVÁ cesta, a ten, kdo si ji vybral, jsi TY sám. Mou jedinou „povinností“ je, tě na tvé cestě doprovázet, být ti stále nablízku, naslouchat ti a to také činím, a to i tehdy, když mě popíráš, hanobíš a zatracuješ.

 Všiml sis někdy, že ale když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ…, že ti to nepomáhá, ba právě naopak – uvrhá tě to do stále většího temna, zatímco když mě oslavuješ, zdá se ti najednou všechno lehčí?

 Není to proto, že když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ, popíráš, hanobíš, zatracuješ vlastně sebe? A cítíš se nádherně, když mě oslavuješ, neboť tím oslavuješ sebe?

Uvažuj o tom, až zase vyběhneš na svou pravidelnou běžeckou stezku a zkus se na ni, na sebe, na „mne“ podívat tímto úhlem pohledu.