Je to už jedenáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit” z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?” Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává” nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou” lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím” lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!” Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!