Letošní rok jsem se chystal oslavit během. Nakonec se to povedlo, ale neproběhlo to vůbec podle představ. O to víc konečný výsledek těší.

Představa roku, kdy oslavím sedmdesát let života, byla úplně jiná od reality.

Vloni v prosinci jsem se po devatenácti letech přihlásil na Běchovice, a protože Běhej lesy v letošním roce pořádalo 10. ročník, přihlásil se na všechny závody seriálu.

Od ledna jsem se začal připravovat. Po skoro dvaceti letech začal běhat intervaly, 3x týdně makal v garáž gymu, cítil jsem, jak se tělo probouzí, a těšil se, až to začne.

O Velikonocích se běhá ve Stříbře Velikonoční desítka, 14 dní před Běhej lesy Karlštejn. Vím, že první závody, než tělo chytne slinu, za moc nestojí, a tak jsem si řekl, že mu ji nechám chytit ve Stříbře.

Do 5. kilometru to šlo, ale tam nejspíš ukolébán atmosférou a pocitem, že příprava byla dobrá a bude to lítat, jsem se nechal unést, na chvíli vypnul pozornost a blbě došlápl.

Ještě než jsem došlápl jsem věděl, že to přijde, už jsem to párkrát zažil, a sice ten zvuk při tom, když se bortí kotník. 

A výron kotníku byl na světě.

Do cíle nebylo možné se dostat jinak než po svých, tak jsem to dopajdal. Doma ledoval a snažil se dát nohu do Karlštejna dohromady.

Na Karlštejně se hlavně v sebězích hlídal a kotník šetřil, co to šlo. Výsledek mě potěšil, zlepšení o 4 minuty oproti prvnímu startu zde před třemi roky.

Kromě Běhej lesy jsem měl v plánu běžet maraton v Regensburgu a zaběhnout si tam limit ve své věkové kategorii na Bostonský maraton (4:25).

Čtrnáct dní před závodem jsem absolvoval jedno zajímavé zdravotní vyšetření a zjistil, že uvnitř to není, jak bych si přál a představoval, a zahájil ihned i léčbu.

Výsledkem léčby byla značná únava, to jak tělo začalo makat na odstranění poškození. 

Tři dny před závodem se to začalo rovnat. Odjel jsem s Martinem a Jakubem do Regensburgu, měli mi dělat parťáky a vodiče.

Vyběhli jsme, prvních 10 kilometrů jsme drželi tempo. Ale cítil jsem, i díky vedru, že je to nad mé síly, a řekl klukům, aby běželi dál, že si zvolním.

Na 19. kilometru jsem sotva pletl nohama a zvažoval, co dál: trápit se a zkusit doběhnout v limitu závodu za 5 hodin, možná ale sebou někde seknout, přidělat starosti pořadatelům a klukům, nebo to prostě zabalit v půlce.

Rozhodl jsem se pro druhou variantu a zavolal klukům, že to balím.

Příštích 14 dní jsem prožíval zklamání a smutek, třetí sobotu v červnu je tradičně v Chebu Poutní maraton a já si řekl, že si ho zkusím odběhnou jako test, jestli má smysl se připravit na Jizerskou padesátku.

První půlka za moc nestála, držel jsem se vzadu, hlídal si své tempo. Na 28. kilometru z Kappelu jsem se začal chytat a poslední kilometry už to frčelo.

“Tak jo, zkusím tu Jizerskou 50”, a začal s přípravou na ní.

Celé léto bylo fajn, až tři týdny před 50 horečka, zimnice, bolest svalů a kloubů, kašel. Ležel jsem jak lazar a o 50 si mohl nechat zdát.

“Ještě tu jsou Běchovice”, upínal jsem se k poslední naději.

Před nimi se běžel Budiměřický budík, který spolupořádá Jakub, a abych ho podpořil, tak jsem tam měl v plánu třeba indiánem absolvovat alespoň šestku. Hlavní trať je 10. Vyběhl jsem a po celou trať dokázal běžet tempem 5:50. A ani nebyl v cíli odrovnaný.

Tři dny na to se běžel Běh Dobré vůle Nadace Olgy Havlové, na němž jsem od počátku ambasadorem, a s kluky pomáháme se stavěním a bouráním tratě a s tím, co je potřeba. Taky si závod odběhneme. 

Cíl byl opět jen nějak absolvovat, a výsledek – opět po celých 10 kilometrů tempo 5:50.

“No tak fajn, zkusím stejné tempo na Běchovicích!”.

Výsledek mě víc než nadchl a uspokojil.

Jak jsem běžel Běchovice – Praha 

Po 1. km si říkal dobrý. Po 5.  pořád dobrý. Pod Táborákem (7. km) teď mi dojde. Na 9. ty woe, já to snad dám bez toho, abych umřel.

Neumřel jsem a výsledek, čipový čas 54:17, předčil veškerá očekávání – běžíme dál…

Poučení

“Člověk může dělat všechno tak, jak to dělal celý život, ale pokud očekává výsledky jako když byl mladší, většinou ostrouhá. Čím je člověk starší, tím víc by měl zkušenosti a vědomosti, které během života získal, využít a nebát se dělat věci jinak.

Přesto nikdy to nevzdávej, hlavní je se nepos***!”

Na druhou stranu však ani nechtít převálcovat svoje tělo, když víte, že by chtělo, ale fakt nemůže.