Jak rychle a jak daleko, tak o to vůbec neběží

Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Odpověď: tak daleko a tak rychle, aby to za něco stálo pro tebe! Tak rychle a tak daleko, aby tě to neodradilo, ba naopak naladilo na to, vyběhnout příště (pozítří) znovu. Tak rychle a daleko, abys z toho získal/a ten skvělý pocit, který zažívají ti, co běhají, aby žili.

Než vyběhnete na svou první rundu, nechte tuhle prvotní otázku (která je stejně nepodstatná, jako co bylo dřív – slepice či vejce, když máte hlad a nemáte ani jedno, a ni druhé, ba co víc, nemáte vůbec nic, čím byste svůj hlad, potřebu vašeho těla po energii, po životě, ukojili) zatím být.

Prostě běžte a běžte tak rychle, abyste to byli schopní bez problémů udýchat. A když to bude „jen“ chůze, nevadí, pořád lepší než zůstat sedět na zadku. Běžte tak dlouho, dokud vám to bude příjemné, přičemž při těch prvních pokusech vůbec, ale vůbec nezáleží na vzdálenosti, na době, při níž se udržíte v pohybu. Daleko důležitější je, abyste měli příště chuť vyrazit znovu, a pak znovu a znovu a znovu.

A pokud potřebujete nějaký plán, aby to vaše znovuobjevení hýbání se získalo nějaký řád, tak zkuste začít první rok podle plánu pro ty, co po létech vstali z gauče, aby porazili sami sebe, svou lenost, své obavy, abych nebyl za šaška, svou obavu žít…

Přeji vám šťastný života běh!