Když zazní tóny Vltavy, neznamená to, že se z vás má stát velká voda aneb nepodléhejte běžeckému davu! V České republice se pořádá čím dál tím víc běžeckých závodů, v nichž se na startu tísní stovky až tisíce lidí. Tohle velké množství lidí, při němž je ve vzduchu spousta adrenalinu, způsobuje (a nejen u běžeckých nováčků), že se po zaznění startovního výstřelu rozeběhnou společně s davem, stejně jako to vidíme u velkých stád sudokopytníků, když mu vystřelíte za zadkem.

Běžíme se stádem

Na toto téma jsme se dostávali pravidelně při výbězích táhlých a poměrně strmých stoupání od koryta Vltavy. V zafunění se dostávala na přetřes celkem logická otázka: Jakým tempem rozebíhat běžecký závod. V zafunění proto, že valná většina běžců a běžkyň vyběhne při těchto závodech s davem (stádem) bez ohledu na to, jaká je jejich výkonnost, a po pár kilometrech jsou zafunění a nevadilo by jim ani, kdyby je v tu chvíli někdo sežral. Ten stádní mechanismus prostě máme někde hluboko v nás zafixován a velmi těžko se jej zbavujeme. 

Běh se stádem je ochrana před ulovením

Před pár lety jsem byl pozván na natáčení pořadu Čajovna jeho dalšími hosty byl MUDr. Peter Stica a Tomáš Jurkovič, překladatel z japonštiny, díky němuž si můžeme číst v češtině knihu Haruki Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Povídání to bylo zajímavé a mezi jiným jsme narazili na to, že člověk běhal v prehistorii ze dvou důvodů. Když chtěl něco ulovit a když byl loven. V podstatě v obou případech jej pudil k běhu strach. V prvním případě, že když nic neuloví, nebude co jíst, v druhém případě, že když bude uloven, přestane mít starosti s tím, že nic neuloví. Otázkou je, který z těch stimulů byl pozitivní a který negativní. 

Je s podivem, kolik přirozených instinktů, které jsme zdánlivě tím, že jsme změnili za ty milióny let způsob svého života, potlačili, se nám vrací a začneme se podle nich chovat ve chvílích, kdy se dostáváme do situací, v nichž před těmi milióny let zcela spontánně zafungovaly. V tomto případě ocitneme-li se v tisícihlavém stádu nomádů směřujících k jednomu cíli, ve chvíli, kdy někdo vystřelí, se v nás spustí utíkací – prchající syndrom a my běžíme na plné kule, bez ohledu na to, zda na to máme či ne, aby nás ten lovec nedostal. Běh uprostřed stáda je totiž tou nejlepší ochranou. Proto také všechna stádní zvířata přizpůsobují rychlost, jakou se stádo pohybuje, mláďatům, případně slabším kusům, aby je ochránila. V případě člověka to ale tak nefunguje. V případě lidského stáda se každý jedinec snaží zachránit hlavně svou vlastní kůži, takže všichni běží, dokud to jde – co to jde. Ti silnější (trénovanější) pokračují v nezměněném tempu dál, ti slabší (méně trénovaní) postupně v tempu uvadají, až přejdou do chůze, v krajních případech zůstanou ležet podél trati a stávají se tak „kořistí“ „selky“.

Člověk se může stále učit od zvířat

Pokud jste pravidelnými návštěvníky Běžecké školy, tak víte, že už jsem mnohokrát napsal, že nejen v případě startů na velkých městských bězích je dobré se rozebíhat pomaleji. Že to samé platí i v případě těch, kteří s běháním začínají. Že je to důležité proto, abychom tělo dostatečně nasytili kyslíkem – prokysličili, aby mělo dost kyslíku jak pro činnost svalů, tak také pro tvorbu ATP respektive fungování našeho metabolismu, v jehož rámci se potrava pro svaly, ono ATP tvoří. Mám na mysli to, jak se stáda zvířat rozebíhají pomalu, také to nerozjedou hned od startu, od chvíle, kdy na ně šelma zaútočí. Ostatně je to dané i tím, že predátor, pokud si vyhlédne kořist ve stádu, zezačátku spíš stádo zpovzdálí sleduje, než si vytipuje nejslabší kousek. Takže obě strany pak jsou už rozcvičené, rozdýchané a může začít tanec – lov. Člověk má rád všechno hned, proto většinou jedná zbrkle a taky to podle toho dopadne. Většina lidí prostě ztratila cit pro situaci a z toho důvodu buď hned střílí, nebo nevystřelí nikdy. 

Ani dobře trénovaní nejsou proti přepálení tempa imunní

To je další důvod, proč se vracím k tomuto věčnému tématu, neboť í ti ambicióznější – nadupanější mají sklony, i přes nabyté zkušenosti, neustále zkoušet, zda to tentokrát přeci jenom nevyjde. Z vlastních (mnohačetných) zkušeností vám mohu říci, že PŘEPÁLENÝ ZÁVOD UŽ ČLOVĚK NEROZDÝCHÁ!